Bloudění
Tady tohle je "Light Verze", s Waki to ješte budem upravovat, hlavně tu první noc. Časem pribudou i fotky, mapy a možná i letošní šifry.
K tem mapám me inspiroval Hynek, kterej napsal skvelý povídání o lonským Bloudení :Poslední ročník
Ostatní ročníky Úplné dějiny Blodění z pera (či klávesnice) rozličných autorů. Uloženo na Šemíkových stránkách.Na hlavní stranu
Bloudění 2003
Před odjezdem z domova ještě všechno kontroluju, abych nezapomněl nějakou maličkost, což by se mi mohlo šeredně vymstít. Maminka s despektem sleduje moji horečnou aktivitu.
"Kam jedeš ?"
"Na Bloudění, jak je to zvadlo na ledničce..."
"Aha, a nebude to spíš Umírání za dlouhého dne ?"
Maminka v tu chvíli neměla nejmenšího tušení, jak je blízko pravdě...
Slejzáme se pomalu vedle hotelu Hilton. Letos je nás zhruba sedmdesát. Pěkná sebranka. Někteří navlečení tak, jak vyžadovalo zvadlo. Jako by Vrbatovi a Hančovi z oka vypadli. Po krátkém proslovu nás Blue-Woody odvádí na Masarykovo nádraží. Podle svých slov se trampskej národ snaží již deset let vyhubit, ale na Bloudění pořád přicházejí další.
Lístky i máme koupit do Karlových Varů, což znamená, že se jede znova na Krušný hory, nebo na Doupov. První možnost byla správně.
Máme údernou skupinku ve složení Indy, Waki, Větvička a já. Blue-Woody rozdává zpěvníčky s úkolem naučit se cestou jednu z písní skupiny Šlapeto. Prý se nám to bude hodně hodit a bude záležet na tom jak pěkně ji zaspíváme.
Za oknem vlaku prší, fouká vítr, v dálce jsou vidět bílý kopce. Začínám se obávat, že maminka měla pravdu a Bloudění bude středně náročné.
O kus dál se setměním, zastávka Kotvina. Výsadkový sled „A“ vystupuje z vlaku. Luštíme první šifru, jako klasicky znalostní quíz na všeobecný přehled o sebrance T.O.D.Č. Máme jít na hrad Šelmberk, který je sice asi kilometr vzdušnou čarou, ale přes řeku. Na našich mapkách není vyznačen žádný most.
Indy vytahuje z báglu dvě krabičky. „Mám tady tajnou zbraň, vy zůstanete na zastávce a já půjdu na hrad, tohle jsou krátkovlnný vysílačky, takhle se to zapíná…“ Strká jednu do ruky Waki a mizí ve tmě. Čekáme na zastávce, huste prší, hrajeme kostky, vysílacka mlčí, čas ubíhá. Aspoň jsme v suchu. Na jednu stranu je k nejbližšímu mostu asi pět km, na druhou tak devět.
„Chrzzrpt zzz pták volá hnízdo, pták volá hnízdo, jsem na úpatí kopce, mířím nahoru.“ Zachroptělo z vysílačky a opravdu vidíme světlo baterky, které se po svahu kopce pohybuje s rychlostí rakety. To musí být jedině Indy.
"To je fajn, a co zpráva ?"
"Zprávu ještě nemám, ale mám mokrý slipy a ponožky"
„Pták volá hnízdo, mám šifru...", ozve se najednou opět z vysílačky.
"To je skvělý, vrať se do hnízda", odpovídáme.
"Jo jasně, zkusím to první vyluštit, je mi zima, ponožky a slipy jsem zahodil."
"Tak jo, my půjdeme po trati dál a zkusíme najít místo na spaní."
Po několika kilometrech nacházíme chatku s verandou, stále prší.
Ozývá se Indy a to poněkud zdepresovaně: "V šifře je nějaká chyba jdu vás hledat udejte polohu." Waki podrobně popisuje cetu k chatě.
Po půl hodině se z vysílačky ozývá neurčité nadávání a : " Nemůžu vás najít, je mi zima, kde proboha jste ?"
"Jak to že ti je zima ?"
"Protože jsem mokrej a nemám slipy !"
"Cože ???"
"Když jsem poprvé přebrodil Ohři tak jsem je zahodil !"
Indy nás však nakonec zdárně našel.
Ráno se Indy ješte vydal na druhej hrad, třeba jako že tam bude šifra, která se dá vyluštit. Nebylo tam nic. Jdeme přes Pernštejn a mapu od T.O.D.Č. konfrontujeme s turistickou. Pochopitelně jsou dva vrcholy v Krušných horách prohozený. Tam někde bude asi kontrola.
Před jednou z hospod luští zprávu bludiči. Poznáváme Fanyho skupinku. Pomáháme jim v luštění a po minimálne hodině těžké duševní práce nám vychází : „Milí bludiči, s politováním vám musíme oznámit, že máte špatnou zprávu hledejte dál. Zdraví T.O.D.Č.“ Morálka kdesi kolem bodu mrazu. Srovnáváme to s naší zprávou. Začátek i konec je stejný, zbytek dopočítáme. Postupně se nás v hospodě schází tak dvacet, hromadně luštíme. Nakonec vychází Dlouhá skála. Asi sedm kilometrů daleko, sedm set metrů převýšení vysoko. Lahůdka. Kousek za Pernštejnem se nám daří stopnout traktor se dřevem. Posunul nás pěknej kus cesty. Začíná se objevovat sníh a jak stoupáme do mlhy, je ho čím dál víc. U zavřené hospody rozděláváme oheň, vaříme čaj. Indy se s vysílačkou vydává k vrcholu. Hustě sneží, fouká vítr, kolem nás mlha. Přicházejí dva turisti. „Viděli jsme jít stopy nahoru a mysleli si, že tady něco bude…“ Jo, leda společná cesta do záhuby.
„A máte mapu ?“ Ptáme se turistů.
„Máme…“
„Koupíme,“ Waki nám obstarala stotisícovku Krušných hor, turisti postáli u ohýnku a zmizeli v mlze.
Tato šifra je číselná rovnice. Pár zlomků na x a mínus druhou apod. Ještě že nekteří lidé nosí na Bloudění kalkulačku ale stejně nám něco nevychází. Má to být číslo hraničního patníku na úbočí Klínovce. Vychází nám desetinný číslo. No snad to najdem. Táhnem podle mapky dál v mlze a sněhu horama. Z různejch směrů se k naší cestě připojují ve snehu vyšlapaný cestičky a zas mizí v lesích. Čerstve otisknutý vzorky kanad a stopy po hůlkách nedávají moc možností pochybovat. Okolí se bludiči jenom hemží.
Dřevěná bouda na křižovatce dvou silnic. Kolem dvaceti čísel sněhu, mlha, vítr. Schází se tu několik skupinek, koluje rum. Bouda je aspoň trochu v závětří. Na první šifru nadávají všichni, na počasí taky. Táhnem dál, pořád po silnicích kolem vrcholu Klínovce. Z aut na nás nevěřícne hledí německé rodinky. Padá mokrý sníh.
Jdeme k hranicnímu patníku, Indy je kdesi vpředu. Hustě sneží a na pláni u hranice fouká vítr a to dost nepříjemně. Zprávu tvoří disketa. Nadávám na T.O.D.Č., to si jako máme ssebou na Bloudění nosit notebook nebo co ? Waki mě uklidňuje a otáčí kolečkem. V mezeře se objevuje text: Špičák 1115m.
Musíme přes Boží Dar. Nevím jak ostatní, ale já mám krutou krizi. Je mi strašná kosa. Vítr mi žene mokrý sníh do zad, ten okamžitě při dopadu na pláštenku taje a voda mi kape ze zadu na nohy. Občas něco přidají německé autobusy. Nohavice mám úplně promáčené, vítr co jimi lehce proniká mi z nohou tvoří dva pahýly. Jdu dál snad jenom díky setrvačnosti a díky tomu, že to máme z kopce.
V hospodě Koliba je už několik skupinek Bludičů a hlavně sálající kamna, kolem kterých se postupně všichni suší. Pan vrchní je poněkud nervózní, nestačí vařit čaj s rumem a grog, všichni dohromady vyrábíme docela slušný zmatek. Vetšina lidí vzdává. Pokaždé, když odjíždí autobus do civilizace, pár lidí se zvedne, popřeje hodne štestí a zmizí.
Navštevuje nás tu slovutný Blue-Woody, omlouvá se za chybnou první šifru a v cíli slibuje mnoho čaje se silnou polévkou.
Bublina, která se poprvé vydala na cestu bludičky (šedá eminence, která stála za organizováním zatím všech Bloudění už nikdy tu chybu podle svých slov opakovat nebude) se ptá na zdravotní stav své dcery Zuzanky.
"Jo, žije, " uklidňuje ji Blumák.
Připozdívá se, je čas vyrazit. V jednotě je síla, takže se dává dohromady několik skupinek, tj. zhruba dvacet lidí. Jakž-takž usušení vyrážíme do studeného večera směr Špičák. Cesta nás ze začátku vede dobrým haťovým chodníkem, pak horším haťovým chodníkem a nakonec žádným haťovým chodníkem přes promáčené lesy a louky, když si Seyček spletl cestu. Na úpatí se schováváme pod stromy a mrzneme, pár rychlých poslů vyráží hledat zprávy.
„Nedávno jsem v televizi viděl jakýsi americký sportovce, kteří táhli skrz džungli na Borneu, docela by me zajímalo, jak by dopadli tady...“
„Jak by dopadli tady to nevím, ale tenhle tyfus bych za teplý Borneo v klidu vyměnil,“ opáčil Tony.
„Slunko asi umřelo…,“ prohodil kdosi do ticha.
„Tady určite, chtělo by to nějakou mantru, která ho vzbudí…“
„Aaaauuum, Oooohhhmmmm, mmmmeeeeeedovina,“ vytahuje Waki z báglu flaštičku. Medovina nám trochu zvedla morál a zahřála spíš na duši.
Rychlí posli se vrátili se zprávama, podle kterejch jsme měli jít kamsi na Zlatokopeckou bránu.
Táhnem ponurou krajinou Krušných hor kilometry po silnicích. Nikde ani světýlko, nikde ani živáčka. Obloha je zatažená zlověstnými mračny, občas se z nich fialově zableskne, ale hrom nezazní. Jdeme potichu, na každého padá tísnivý pocit, hlavně udržovat tempo a neztratit skupinu.
Po několika kilometrech zahýbáme do lesa a přicházíme k potoku. Bágly padají ze zad na zem. Vyčerpaně usedám na ten svůj. Chéma, Tony a Seyček rychle rozdělávají ohen, brzo pak plápolá další. Jako první vařím ešus čaje, pak ješte jeden, teprve potom si dělám nějaké jídlo.
Indy nasekal hromadu chvojí, tak spíme na měkkým a nemokneme od zasněžené země.
Ráno jsem vylezl ze spacáku, došlápl na pravou nohu a okamžitě se zkroutil bolestí. Pravý kotník odmítá spolupracovat. Pajdám jak nějaká kriplička, když utáhnu pořádně tkaničky, jsem schopen chodit aspon trochu líp.
Je nádherně, modrý nebe, slunce svítí, je teplo. Z boje o život se pomalu stává spíš dovolená. Vyrážím mezi posledníma a jenom tak tak držím tempo. Po pár stech metru kotník docela slušně rozcházím, ale nemůžu se zastavit, pak to bolí jako čert.
Jenže na kontrole je zastávka nutná. Jak luštíme, dochází nás Hynkova skupinka. Noc přečkali na autobusové zastávce na Božím Daru, nekteří další spali v penziónu tamtéž.
Zpráva je rozluštena, jdeme dál, k dalšímu hranicnímu patníku.
Skupinu pomalu ztrácím z dohledu, cesta vede po asfaltu a to není dobrý pro muj kotník. Spolu s Indym, Vajglem a jeho ženou táhnem pomalým tempem vzadu.
U patníku na nás čeká logický quíz. Po vyluštění vychází zastávka Potůčky. Belhám se pomalu dál. Zas je to po asfaltu. Po pár kilometrech jsme s Vajglem a jeho ženou sami. Podařil se mi stop. Dva chlápci mě berou do Potůčků, jsem v krizi, kotník bolí, přidávají se puchýře. Vzali jsme Vajglovi a jeho ženě bágly a domluvili se na srazu na nádraží v Potůčkách.
Chlapi se zajímají odkud jdu.
„Z Perštejna,“ odpovídám.
„To je dost daleko, jste tady na vandru ?“ Ptá se řidič.
„Ale né, my hrajem takovou hru, chodíme po divočině a hledáme šifry, ty luštíme a podle nich jdeme dál…“
„Fakt ? To nás zajímá, když jsme chodili do skautu, tak jsme hráli taky takový hry, povídej…“ Vybízí mě ridič.
Mezitím jsme dojeli čelo skupiny, Větvička zhazuje bágl.
„Mužete mě vyhodit tady ?“
„Ale my tě hodíme na to nádraží a ty nám můžeš aspoň popovídat dál,“ opáčil řidič.
Vyhazují mě se dvema bágly na nádraží v Potůčkách rovnou pohraniční policii do spárů.
„Dobrý den, vaši občanku prosím… Hmmm zdaleka, zdaleka, na vandru, nebo do Německa ?“ Příslušník mě propichuje pohledem.
„Na vandru, za chvíli přijdou dva kamarádi a půjdem dál,“ snažím se vykroutit. Vlak na zastávku Potůčky mezitím odjíždí a policajti brzo taky.
Za půl hodiny přicházejí Vajgl a jeho žena. Zjištují svůj omyl, jsme o dva kiláky vedle. Nahazujem bágly a pajdáme přes vietnamskou tržnici alias Potůčky na zastávku. Tam Vajgl zhazuje bágl a míří do lesa. Na zastávce jsou vylepeny podivné plakáty, název O šišku víc… přímo bije do očí.
„Kam jdeš Vajgle ?“ Ptám se.
„Hledat Yellowstone,“ odpovídá.
„Ale tady žádnej nebude, zpráva je tohle,“ ukazuju na plakát.
„To je nejaká blbost, jdu hledat Yellowstone…“
„Tady v rohu jsou podepsaný Dobrý činy,“ ukazuju prstem.
Máme jít na rozhlednu na Blatenském vrchu. Vycházíme na kopec a berem azimut. Posledních pár kiláku a jsme v cíli. Nemůžu se zastavovat, kotník bolí. V jednom polomu ztrácím svoje dva souputníky a ženu se na kopec. Tam má být cíl, skoro utíkám.
S vyplazeným jazykem těžce dýchám, ješte pár metrů a jsem u rozhledny a tam… Nikdo, panika. Zápraží boudy zametá správce rozhledny.
„Neviděl jste tady nejaký lidi s báglama ?“ Ptám se.
„Jo, byli tady, ale je to asi dvě hodiny.“ Odpovídá mírně šokovaný správce.
„A nevíte kam šli ?“
„Jo, vím, půjdete tam tou cestičkou asi půl kilometru dolů, pak se dáte cestou u rozbitýho posedu doprava a půjdete po cestě na louku a na její druhé straně najdete vysokej smrk a u něho doleva…“
Poděkoval jsem a odešel.
Ze začátku byly vidět stopy ve sněhu, na asfaltce nebylo vidět nic. Došel jsem na louku a na jejím druhém konci spatřil dvě auta. Když jsem došel blíž, zjistil jsem, že mají pražskou SPZ. Ha, cíl je nedaleko, ale kde je ten vysokej smrk ? Za lesem prosvítala další louka, možná tam… Došel jsem až na silnici a nikde nic. Na kopci stálo pár baráků, šel jsem se zeptat. Nikdo tady žádný vandráky neviděl. Prý snad na Rýžovně (za normálních okolností o zanedbatelných 5 Km dál)… skupinka baráků se jsmenuje příznačně Bludná. Jsem v krizi, stmívá se, zoufale stopuju. Bere mě pohodovej řidič.
„Cože až z Perštejna ? Jo, v sobotu ráno jsem tam viděl nejaký lidi s báglama…“ Udiveně vykulil oči, když jsem mu vypovědel odkud jdu.
Zavezl me až k rozhledně, kde jsem doslova vypadl z auta. Správce rozhledny valí bulvy.
„Nenašel jsem to,“ říkám mu zoufale. Správce vytahuje mapu, ukazuje kudy kam, a podává hrnek teplého sladkého čaje. Úplně do mě zasyčel.
„A nemotal se tady nekdo v sobotu nebo dneska ?“ Ptám se.
„Ale jo, motali kolem tam toho stromu,“ ukazuje správce rukou.
Šel jsem se tam podívat. Na stromě byl namalovanej Yellowstone tak dvacet cenťáků v průměru. Mlátím do stromu hlavou, už jsem mohl být v cíli.
„Dva kilometry proti proudu Blatenského kanálu je cíl.“ Stálo ve zpráve. Když jsem se dobelhal k chatě pro bágl, správce mi dal do ruky piškoty a křupky a popřál štastnou cestu.
Belhám se pomalu podél kanálu jak Meresjev. Znova míjím auta a za dalších asi 300m cesty jsem u ohně v cíli. Všechny přítomné jsem pobavil tím, jak jsem si z posledních dvou kilometrů udělal šest a pak se složil vedle ohně.
