Rok se s rokem sešel a to mělo za následek, že Seyček a spol. zorganizovali další Bloudění, letos pojaté jako ozdravný lázeňský pobyt.
Sraz máme uprostřed Nuselskýho mostu. Auta kolem profrčí, zasmrdí a není zde slyšet vlastního slova. Davem bludičů se šeptandou šíří zaručené informace o letošní trase (s Waki jsme vymysleli Slavkovský les, přece jen by to měly být „lázně“ a bažin je tam taky dost a dost). Indy přemýšlí o Jizerkách nebo Lužickejch horách.
Dav bludičů se přesunul k hlavnímu nádraží, kde má Bluewoody proslov. Do řeči mu pořád skáče jeden z místních bezdomovců, mezi bludiči se proplétají cigáni nabízející holící strojky. Je oznámena stanice posledního výsadku – Vrbno pod Pradědem, takže se bloudí v Jeseníkách.
Cesta v pohodě ubíhá, blíží se přestupní stanice, nervozita vzrůstá... V povinné zátěži byl obal od LP desky, teprve teď se ukazuje o jak důležitou součást výstroje šlo. Každá skupinka nafasovala lázeňskou oplatku s několika děrami, která prý bude potřeba na jedné kontrole. Hezký. Vyrábíme duplikát z papíru, někteří optimisté oplatku konzumují již ve vlaku.


Výsadek, tma, měsíc svítí, první kvíz je z lékařského prostředí (od Barbánka mám slíbený všechny šifry, takže pokud se ke mne dostanou, budete si je moct taky zkusit). Po vyluštění s Hynkem a Bodiem nahazujem bágly a směřujeme k první kontrole.
Lom nacházíme celkem bez problémů a potkáváme několik skupinek. Za pomoci slovníku jsme vyluštili blábol „Pevný boty, suchý ponožky, nepromokavý plášť, s láskou Dobré Činy“. Čučíme na to docela zmateně. Teprve dodatečně si všímáme nápisu Monte Castello a v mapě nacházíme Zámeckou horu nad Vrbnem. Sněhu je tak mezi deseti čísly a půl metrem, ale na spaní nacházíme suché místo.
Ráno nás budí krátká přeprška, je šest, jsem naprosto zmrzlý. Na stromě kousek od našeho nocležiště nacházíme mapu a zjišťujeme, že to můžem vzít zkratkou. Cesta je prohrnutá jenom první kilometr. Sveřepě jdeme dál, dokud nestojíme za říčkou pod Monte Castello. Zkratka byla v reálu dvakrát delší než cesta přes Vrbno.
Bágly jsme zanechali v půlce svahu a jdeme si pro zprávu. Je to ta, na kterou je potřeba oplatka. Vychází nám Pustý Hrad.
Na mapě je nakreslen most přes říčku, podle něj se chceme orientovat, jenže mapa evidentně pochází z doby před povodněmi. Žádný most se nekoná. Vyrážím k jedinému orientačnímu bodu – skále na druhém břehu a nacházím šifru. Když jsem brodil zpět, málem jsem nabral do bot vodu. Nepříjemná kontrola. Po cestě zpátky potkávám dvojici prvobludičů, hrad prý hledají už dvě hodiny. Neúspěšně. Směřuju je k němu.
Bodie s Hynkem vaří čaj s rumem, který pěkně hřeje a šifru taky luštíme bez problémů. Šlo o to průsvitný papír různě popřekládat. Vychází nám vrch Ostruha (1022m). Než jsme dopili čaj dochází nás ti dva prvobludiči. Pokračujem spolu. Cesta je prohrnutá až k Dykově chatě. Odtud dál leží metr mokrého hnusného sněhu. Každý třetí krok zapadám do půlky stehna, zpravidla jde o rozštěp, protože zapadám jenom jednou nohou a ve snaze vyprostit se na povrch zapadnu i tou druhou, takže často se ocitám ve sněhu až po pás. Ostatní mají podobný problémy. Cesta je opravdu namáhavá, na Ostruhu docházíme hodně zmoženi a promáčeni jak od sněhu, tak od potu. Vrchol Ostruhy je velice plochý, ale k yellowstonu naštěstí vedou stopy. Žádná šifra se nekoná, máme jít rovnou na Zámecký vrch.
Cesta rozmoklým sněhem je namáhavá a jdeme pomalu. Před náma jsou jenom jedny stopy, asi Indy, kterej měl speciální trasu, protože z vlaku vystupoval sám a nejdřív. Scházíme na asfaltku v údolí Černé Opavy. Cesta je naštěstí prohrnutá. Hynek ždímá onuce a líbá asfalt. Po cestě se jde mnohem líp než po sněhu, míjíme zapadlou škodovku a na křižovatce shazujem bágly. Jdeme nahoru na kopec, nohy se boří do sněhu, často zapadáme po pás, Hynek sveřepě prošlapává stopu, já mám co dělat i v jeho stopách. Uf, na hradě máme podle azimutů a vzdáleností najít další yellowstone. Dejna a Hynek luští, Když jsou u čtvrtýho kroku, tak se odkudsi zdola ozývá Dejninin kluk, že má zprávu. Spěcháme dolů za Bodiem. Ten je za ty dvě hodiny pořádně chudák prokřehlej. Ve zprávě máme seřadit vodní díla na Vltavě a Labi od shora dolů. Vltava by ještě šla, ale to Labe... Kdyby nám někdo z Alvovy skupinky neporadil, luštíme asi dodnes. Vychází Spurný Vrch, cesta vede přes Rejvíz, což znamená hospodu. Uzavíráme spojenectví se Šemíkovou skupinkou a zapadáme do jedné z hospod. Už je tmavá noc, měsíc přízračným světlem zalévá zasněženou krajinu, v údolích leží stříbrné chomáče mlhy. Jdeme na Spurný vrch a ten je kupodivu bez sněhu. Rozděláváme oheň, něco málo vaříme a ukládáme se ke spánku.
Šifra na Spurném nám dala asi nejvíc zabrat. „Ke komu se hříšník modlí ?“ Nad touto větou, která tam byla napsána jsme přemýšleli celou noc. Mohlo to znamenat cokoliv, kostel, křížek v poli nebo taky vrch Pekelník, označený v mapě. Ráno se tam Šemík vydává a zprávu nachází. Vydedukováváme, že máme odjet vlakem z České Vsi, který v 16.08 přijede na další kontrolu. Ti, kdož mají vytahují mobily a trápí operátory na infolinkách. Nikdo nevylomil nic, co by nám mohlo pomoct.
Bodie je po včerejšku dost špatnej a vzdává. Loučíme se a se Šemíkovou skupinkou odcházíme do České Vsi. Ve vesnici má několik obchodů otevřeno, návštěva je zamítnuta s tím, že první zjistíme, kdy nám jede ten vlak a pak se když tak vrátíme.
Na zastávce je vylepen bludičský jízdní řád. Máme ssebou tři zprávy z Pekelníka, vychází nám jenom jedna. Jdeme na Priessnitzův pramen. Šemíkova skupinka má našlápnutý a mizí nám v dálce, jdeme vlastním tempem.
Na Priessnitzově prameni je poslední šifra, vychází nám Mariin pramen na druhé straně hory. Nahazujem bágly a zase se brodíme sněhem. Do vrcholového deníčku, který u Ripperova kamene zanechal Klub českých turistů vpisujeme svoje dojmy. Věříme tomu, že i dojmy ostatních bludičů budou velice pestré. Poslední úsek k lomu je zasněžená cesta v hrozném krpálu po které místy teče potok. Občas zapadáme opět až po pás. Cíl bude asi někde v lomu, když jsem ale obdivoval balvany žuly a mramoru, Hynek se mi ztratil. Jdu po hlasech a po haldě vylézám přímo k místu, kde se chystá večerní oheň. „Ahoj, to bylo ale hezký Blodění,“ pronesl jsem k Woodymu, Nevěře a Barbánkovi. Došli jsme třetí po Indym a Šemíkově skupince.


V cíli byla vandrácká chajda vyskládaná z mramorovejch kvádrů. Na vnější stěně visela okopírovaná mapa 1:25 000, kam každá skupinka měla nakreslit svou trasu jinou barvou, což je dobrá inovace.







P.S. Od třetí kontroly jsem byl přesvědčen o tom, že cíl je lom u vrcholu Žulovýho Vrchu, což bylo asi 1,5 Km od skutečného cíle.