Masarykovo nádraží. Zastávka do které si kupujeme lístky se jmenuje Brniště. Spekulujeme, jestli se bude bloudit ve VVP Ralsko, nebo v Lužických horách.
Lovosice, přestupní stanice. Šedesátihlavý dav bludičů se nekompromisně rve do jediného přistaveného vagónku lokálky. Nádražáci měknou a připojují druhý. Ve vlaku podávám průvodčímu skupinový lístek pro 15 lidí s tím, že všichni jedou někde ve vlaku. Nadšenej není.
Dva prvobludiči ve žlutejch tričkách přebírají stoh map od KČT. Použitelná pro toto Bloudění není ani jedna.
Pertoltice pod Ralskem, výsadek. Nedočkavě cupuji obálku a vytahuji kvíz. Tentokrát je znalostní, ze všech předchozích ročníků Bloudění. Jednu otázku uvedu:
17) „Nikdy si nekupujte spacák značky Polar, je v něm zima jak na poláru !“
B) je Indyho hláška
R) je Višňákova hláška
Z) je Hynkova hláška
Na šerém nástupišti proběhl zhruba následující rozhovor:
„Větvičko, máš propisku ?“
„Nemám“
„Deneb, máš něco na psaní ?“
„Nemám, vždyť vždycky máš propisku ve vlasech...“
„No jo, ale ta nepíše...“
„Valdy ?“
„Nemám.“
Vranov, malá vesnička přímo pod Ralskem, s Deneb zvoníme u jednoho z mála stavení kde se svítí, Větvička s Valdym se skrývají opodál. Sotva se otevřely dveře, Deneb spustila: „Dobrý večer, jsme trampové a chtěli bychom vás poprosit o trochu vody (několik petflašek)...
„A propisku,“ dodávám. Dobří lidé nám obě přání splnili, spokojeně stoupáme do kopce.
Pěkně jsme se zadýchali a zapotili. Pod vrcholem ještě na cestě ležely špinavé zbytky sněhu a ledu. Obezřetně procházíme hrad, nikdo zde není. Jenom v menší věži nacházím několik lidí ve spacácích okolo vyhaslého ohně.
„Neviděli jste tady takovej žlutej flek na skále nebo nějakým průchodu ?“ Ptám se.
„Neviděli,“ dostávám rozespalou odpověď.
„A nenašli jste tady náhodou nějaký zprávy ?“
„Nenašli, proč ?“ Probral se další spacák.
„Ále, hrajem tady takovou hru.“ Odpovídám.
„Kolik lidí semka ještě takhle přijde ?“ Ptá se další spacák s mírným zděšením.
„Asi šedesát...“
Když jsem viděl, jak se k hradu z různých směrů blíží světýlka baterek dalších bludičů, tak mi došlo, že tihle vandráci si neužijou zrovna klidnou noc.
Výhled z Hradu do nočního kraje byl úžasný. Ralsko věnčí prstenec vesnic, které zářily do tmy. Skoro až k hradu dosahoval široký pás temnoty, kterou lemovala další světélka. Pás temnoty se táhl až daleko k jihu. Bývalý vojenský výcvikový prostor Ralsko. O oblasti Bloudění nebylo dalších pochyb.
Budíme se do chladného rána, vychází slunce, jiskří jinovatka. Rozděláváme oheň a zdravíme se skupinkama Bludičů. Něteří se drápou nahoru na hrad, jiní scházejí dolů.
U zavřené hospody doplňujem tekutiny. Je vidět že prodávání kotlů naučí asertivitě, protože to dojednal Větvička.
Na Čertově zdi nikdo není, nacházíme yellowstone, zprávy a luštíme. Docházejí další bludiči. Poprvé potkáváme skupinku žlutých. Když na této kontrole začíná být poněkud husto, nahazujem bágly a vydáváme se na cestu ke Hradčanským rybníkům. Bylo to s mírným blouděním. Je jaro, kvetou kytičky, lítají čmeláčci, bažiny jsou plný vody a nad plochou letiště se tetelí vzduch. Odpočíváme a potkáváme žlutý.
Ten správnej rybník nacházíme až napodruhé. Odpočíváme, obědváme a přicházejí žlutí následovaní Schwábovcama. Jíme tedy společně a společně se vydáváme na Velkou Bukovou. Celou dobu mě při nádechu bolí na prsou. Do kopce se hrabu jako kriplička. Kvetoucí lýkovce omamně voní a fialově svítí.
Nacházíme šifru, je početní, takže u luštění moc platnej nejsem. Lezu na stožár na vrcholu a kochám se výhledem. Je vidět Ještěd i zasněžené Krkonoše. Je vidět i rybník a vidím dokonce i lidičky motající se po hrázi...
Další kontrola není moc daleko, společně se Schwabovcama nám cesta ubíhá příjemně. Nacházíme sbírku poklic od aut a posléze i rozsáhlý areál vojenských zřícenin. Yellowstone byl na zdi jedné z budov, opodál visel na jedné vrbičce státní znak s nápisem Chemikova Lípa. Něco takovýho máme i v mapě.
Potkáváme Chemikovce.
„Chceš slyšet vtip ?“ Ptá se mně Waki
„Jo, chci,“ su zvědavej.
„Indy všecko objíždí na koloběžce a je za šestou kontrolou.“
Nahazuje bágly a potkáváme žlutý. Na Chemikovu Lípu se dá jít přes Kuřivody. V hospodě doplňujem tekutiny a kalorie. Mají bezvadnej boršč.
Markétě a Janě Richterů – řepné údernici dělá chůze problémy, kolik puchejřů už zalepily se radši ani neptám. Společně jsme dorazili pod ostroh nad údolím, společně jsme luštili zprávu. Spojením čísel vyšel nápis Okna. Byli ovšem i takový, kterým vyšel první kříž, podívali se přes papír proti světlu a vyrazili a Indyho hrad.
Při odchodu z kontroly potkáváme žlutý. Cesta nás vede přes zarůstající dopadovku. Na jedné straně nám obzor rámuje Ještěd, na druhé straně Bezděz. Mezitím jsou jenom lesy a podvečerní nebe. Docházíme k oplocenému objektu a začínáme bloudit. Přes dopadovku zarůstající březovým lesem, kolem gigantického seníku, lesem a pasekama. Nakonec nacházíme spásnou asfaltku a k podzemním sklepům na oknech přicházíme z druhé strany než jsme chtěli. V jednom ze sklepů na nás čeká Seyčkův vzkaz, že zpráva leží jinde. Vyrážíme tím směrem se Schwabim a Větvičkou a nacházíme luxusní kamennou místnost i zprávy.
Se zbytkem skupinky se sem přesunujeme, jenom Janča, Markéta a Dan zůstavají, protože si postavili stan a další přesun už nemají morál.
V místnosti si děláme ohýnek a vaříme. Vodu nabíráme z velké louže na louce před sklepem. Je v ní docela živo, hemží se komáříma larvama. Větvička si dělá čaj larvy s radostí vědecky pozoruje. „Už se hejbou docela rychle, voda se ohřívá,“ za chvíli se zářícíma očkama vykřikuje „Už se nehejbou, už jsou mrtvý, hurá !“
V polívce nejsou žádný larvy vidět, ešus s Deneb vyjídáme do dna. Však komáři nejsou jedovatí. Šifru zde tvořil papír prohnaný přes zkartovačku, Zbyny byly naštěstí napsány tučným písmem.
Budí nás Janča Richterů. Schwabi totiž spal s nama, tak si ho zbytek skupinky přišel vyzvednout. Prší a po loukách se válí cáry mlh. Zdá se, že nastává pravá bludičská romantika.
„Jen co dovaříme a dojíme, tak půjdeme,“ prosíme Janču, aby na nás počkali. Nepočkali, že prej půjdou napřed a setkáme se na Zbynech. Setkali jsme se až večer v cíli.
Pod hradištěm Zbyny je několik podzemních místností. Potkáváme zde pár bludičů, jmenovitě Seyčka, Fanyho s Burákem a Boubelína s Věrkou. V předu je prej jenom Indy, kterej odtud zmizel už včera, o osudu ostatních bludičů není nic známo.
Zůstáváme sami a hypnotizujeme šifru. Je v arabštině, česko-arabskej slovník nebyl v povinné výbavě. Možná morseovka. Úkolu se ujímá Deneb, protože morseovku ovládá zpaměti. Zleva doprava nevychází nic. Arabština se totiž píše zprava do leva.
„Ona tady asi vychází taky nějaká blbost,“ přemýšlí nahlas Deneb. „První tři písmena jsou W O O...“
„A není náhodou další D ?“
A tak nám vyšla Woodyho velkoskála.
Před skálou se konalo opět mírné bloudění, ale hlavně že jsme venku z obory. Na kontrole sedí Fany s Burákem a hypnotizují šifru. Je to tentokrát dětská kresbička autobusu, na jedné straně nakreslená směrovka Hammerstein, na druhé straně Děvínstein a za autobusem Chemikštejn. K tomu text „Odhadněte kam jedou účastníci zájezdu CK Seyček.“
Čučíme na kresbu a nevíme kudy kam. Nakonec jsme se rozhodli, že postavička vpravo má obě ruce dole a asi řídí, takže jdeme na Děvínstein.
Na Děvínsteinu není nic, potkáváme Fanyho s Burákem, Větvička drtí mezi zubama kletby. Čumíme do mapy. Třeba couvá, zkusíme Chemikštejn. S Větvičkou jsme prošli ho prošli dvakrát a nic. Scházíme za ostatníma a jdeme směr Hammerstein. Cestou jsem si ještě cvičně vyběhl krpál k Zářivé skále. Podle stop okolo krásné skalní formace zde nejsem zdaleka první. Nic.
Skrz bažinu a po asfaltce přicházíme pod nejstrmější kopec v okolí – Hammerstein. „Na autobuse mělo bejt CK Indy, to by pak bylo jasný, že máme rovnou oběhnout všechno,“ drtí mezi zubama Větvička a slibuje Šemíkovi bezodkladnou smrt hned jak dorazí do cíle.
Zpráva nakonec ležela na Hammersteinu. Osmisměrka se jménama zasloužilých bludičů. Jako posledního jsme našli Indyho a ze zbylejch písmen poskládali další kontrolu. Mezi kapkami deště se ubíráme po písčitých cestách. Místy je v písku patrný otisk jednostopého vozidla vedle něhož se nacházely stopy pouze pravé nohy. Indy tudy už projel. Kolikpak měl jeho autobus zastávek ?
Další kontrola je studánka. Větvička si v ní umyl ruce a ještě před tím byla prohlášena za nepitnou. Přiřítili se Fany s Burákem, totálně vyprahlí.
„Tu vodu bych nepil. Nevypadá moc pitně a Větvička si v ní umyl ruce,“ upozorňuju žíznivce.
„Když to byl jenom Větvička, tak nevadí !“ Odpověděl Burák a vrhl se ke studánce s flaškou.
Kdesi před náma je poslední kontrola. V nohách je to už cítit, zaostávám. V údolí potoka kvetou bledule, nebe se zatahuje, začíná drobně pršet. Poslední šifra nás posílá údolím dál, kde už je cíl.
Jsme čtvrtí, Šemík loví hovory a sms kdesi na kopci. Vaříme a rozprávíme. „Kolik zastávek měl autobus ?“ Padá otázka. U nás tři, u Indyho čtyři. Jako jedinýmu se šifru podařilo prostřelit Boubelínovi: „Je to naprosto logický, autobus má na druhý straně dveře, takže se šlo na Hammerštejn !“ Aha, tak tohle řešení nás fakt nenapadlo.
Rozpršelo se a rozhořel se velkej oheň. Postupně přicházejí další skupinky, třeba prvobludiči žlutí, nebo kolem jedenácté Schwabi, Janča, Markéta a Dan, který jsme už dávno pohřbili.
Na otázku kolik zastávek měl autobus skoro všichni odpovídali že tři.
Do cíle mezitím chodily sms typu : „A kde je ta zprava ? Ze by to byl Bublinstejn, nebo Chemikstejn ? Nebo snad Hamrstejn ? Kazdopadne Semik je Blbstejn !“
Waki v průběhu Bloudění půjčila svůj ešus Chemikovi, což má za následek to, že pro její vaření je nepoužitelnej. Ani na čaj ne. Chodí kolem ohniště a žebrá: „Kamarádi, mám žízeň, slejte se na mě !“ Jejímu prosebnému pohledu nejde odolat.
Pondělí ráno. Po propršelé noci se nesměle ukazuje sluníčko. Ořezávám nejbližší vrbu a pletu pomlázku. Jako první to slízla Draculea, která se s ještě zalepenýma očima vlekla k ohni, potom Deneb a pár dalších děvčat. Některá i několikrát, protože pomlázka šla z ruky do ruky.
Deneb ssebou celý Bloudění táhla platíčko kraslic uvařenejch natvrdo. Byly opravdu nádherný a skoro škoda je sníst. Hlad byl silnější...
Indy řeší strašlivou osobní tragédii. Došel mu cukr. Chodí kolem ohniště a vykřikuje: „Kamarádi, pomoc, došel mi cukr ! Sesypte se na mě !“
Bludiči postupně vstávají, někteří odcházejí. Do Mnichova Hradiště na vlak je to daleko. S Deneb vyrážíme za velkou skupinkou kolem poledne. Ze začátku šli ti před náma stopovat dobře, v písku a blátě bylo dostatek stop. Na pevnější cestě jsme ztratili jistotu a začali bloudit. Dohnala nás Mafie s Fanym a Burákem a mapou. Připojujeme se. Bloudění pokračuje.
Začíná pršet a v první vesnici přepádám mladého řidiče s přáním, jestli nás nesveze do Hradiště. S mírným váháním svolil. Když jsem se podíval do zpětnýho zrcátka, tak jsem obdivoval jeho odvahu. Sám sobě bych asi nezastavil.
V Mnichově Hradišti u nádraží jsme se setkali s Mafií a spol., najedli se a počkali na bludiče, kteří na vlak vyrazili před náma.