Bloudění 2007
Přípravy na letošní Bloudění se odehrávaly plně v duchu horečného shánění trenčianských jemných párků od firmy Viva. Že to nebylo ani trochu jednoduchý může ilustrovat následující mail, který mi přišel pár dnů před začátkem akce:
Oznámení všem Bludičům !!!
Vzal jsem si dva dny dovolené a jdu sehnat trenčanské párky s fazolí Viva.
Pro Chebské: poslední prý koupil nějaký bezdomovec před dvěma týdny v Tesku a v Lídlu nemaj, v Albertu taky ne. Billa nic. Potraviny na taky ne. U Sochotů taky ne. Prostě v Chebu je dvacet a víc obchodů a nemaj !!!!
V Podhradu nemaj. V Mar. Lázních taky ne. Planá - nic. Chodová Planá - nic. Tachov - tři sámošky - nic. KOzolupy - nic.
Prostě trasa Plzeň - Cheb je bezfazolová. Tesko Bory - nic.
Beru teď služebák a odjíždím na okružní trasu po plzeňských potravinách.
Z terénu vás zdraví váš fazolový agent Indy.
Nutno dodat, že fazolový agent nakonec fazole nesehnal. Objednal je sice po internetu, ale došly mu pozdě. Nakonec jsem Indyho zachránil a jednu konzervu mu opatřil v Praze.
Následující pěknou reportáž o letošním Bloudění napsala Deneb, takže ji s jejím svolením zveřejňuju ve Sluji:
Bloudění 2007 – České středohoří
V ulicích Žižkova svítá...
...ptáci řvou, ojedinělé ospalé postavy se potácí k tramvajové zastávce, začíná obyčejný pátek. Ale něco visí ve vzduchu. Trocha napětí, radostné i neradostné tušení, naděje, dobře maskovaná hysterie. No ovšem, Bloudění. Letos s podtitulem „Brdy jsou všude“.
Během dne na displeji mobilu blikají poslední předodjezdové esemesky. Višňák: Koupil jsem tu konzervu, pro nás i pro vás. (BUM! Volá kámen padající ze srdce, kozerva fazolí s párkem zn. VIVA je povinná a takřka nesehnatelná.) Emerka: Co je to lavinovka a kde se to dá sehnat? Jo a vem jídlo, my nemáme skoro nic. (ŠMARJÁ! Volá vyděšeně Deneb, vyhrabuje ze spíže poslední dvě instantní polívky a vhazuje je do batohu.) A mobil zvoní dál, kdo zas, co zas...? Leč vše se dá nějak vyřešit, půlšestá se blíží a tramvaj č. 11 zastavuje na I. P. Pavlova.
Na místě srazu před McDonaldem se houfují psi, batohy, trampové, známé i neznámé tváře. Všichni se se všemi vítají, překupníci kšeftují s konzervami, diskutuje se, fotí se, načež se celý ten zhruba sedmdesátihlavý organizovaný chaos přesouvá na nádraží Vršovice. Seyček žádá o ticho, napjaté pohledy mu visí na rtech, aby vyčetly to slovo: „...Sebuzín.“
Sebuzín, Sebuzín, Sebuzín,
většina lidí si to nechá třikrát zopakovat, jo a kdeže to je? Někdo tvrdí že směrem na sever a koupené jízdenky to potvrzují, jede se přes Mělník, Všetaty, Litoměřice... Zhruba tak České středohoří. Vlakem krouží nezaručené zvěsti, sáčky müsli, dobrá nálada a hysterická průvodčí, nevzdávající se naděje, že se dopočítá kolik lidí to na ty jízdenky vlastně jede. Jestli dopočítala, nevím. Spíš se mi zdálo, že dřív s šíleným jekotem vyskočí za jízdy zavřeným oknem.
Na přestup máme zhruba tři minuty mínus pět minut zpoždění, přesto vlak stíháme, Bedla ztratil psa, pes našel nás, dveře vagónu se zavřely a jedeme dál. Oragnizátoři rozdávají obálky s první - „nádražní“ šifrou a hlásí výstupní stanice. Už se to blíží. První vystupují ve Velkých Žernosekách, my a další jiní v Libochovanech a z vlaku nám mávají ti, kteří jedou až do výše zmíněné zastávky Sebuzín.
Tak je to tady. Stojíme na zastávce, skupinky se shromažďují do hloučků a v rámci tohoto vyprávění právě nastává vhodný okamžik představit mé spolubludiče. Pracovní název „Tichý, Tichá, Tichá“ dává tušit, že jsme letos vyrazili v rodinném týmu. To copaté v zelené košili je moje sestra želfka Emer a protože jsem odmítla jet s ní na Bloudění, to jest tahat se s jejími věcmi a zodpovídat za ni rodičům, vyřešila to jednoduše - vzala jednoho z rodičů, tedy tátu, s sebou. Což nelze považovat za špatný tah, protože mít ve skupince zkušeného cestovatele, který se živí výrobou map a nadto oplývá nemalou inteligencí, to může být vždycky jen k užitku. Zpět k událostem pátečního večera. Rozlepujeme obálku. Kvíz s brdskou tematikou je spíš pro pobavení než důkladnou zatěžkávací zkouškou mozkových závitů, takže záhy nahazujeme batohy a vydáváme se do tmy, směr Plešivec. (Shoda názvu se známým vrchem na Brdech je skutečná, nejedná se o žádnou retuš v mapě. Kupodivu).
Kochám se noční krajinou a nechávám se vést, mapu zabavila Emerka. Tudíž poznáváme na vlastní nohy o kopec víc, ale co naplat. Očím trénovaným na orienťáckou mapu 1:15 000 evidentně chvíli trvá, než si zvyknou na nové měřítko. Výhled na světla měst a vesnic pod námi za tuhle malou zacházku stojí, ale nemá cenu se zdržovat, jdeme dál.
Škrábeme se na Plešivec,
pěšina se kroutí lesem, suťoviskem, po krátkém skalnatém hřebínku a to už jsme na vrchu, kde se ve světle mnoha čelovek leskne první letošní yellowstone. (Pozn. pro nebludiče: pod tímto názvem si představte na stromě, kameni či jinde namalovaný žlutý puntík o průměru cca 10 cm. Přibližně označuje místo, kde je třeba hledat šifru informující o dalším postupu.) Leč není čas obdivovat výtvarné artefakty, hledáme zprávu. Na kopci už je dost lidí, ale zdá se, že nikdo zatím nenašel. To je divné. S obavami měřím pohledem kamennou mohylu poblíž spadlého stromu. Jestli ji máme celou rozebrat... Ani není moc zapadaná listím, to je podezřelé. Naštěstí při pokusu odvalit pár balvánků už z temné spáry svítí balíček zpráv, vida, tak zlé to zas nebylo.
Balíček putuje z ruky do ruky a skupinky se shlukují každá kolem svého listu papíru. Text popisuje nějaké procházení po Brdech, takže lovíme patřičný předmět z povinné výzbroje: mapu KČT č. 38, Hřebeny a Slapská přehrada. Putujeme podle textu prstem po mapě a vracíme se oklikou zkoro zpátky na Plešivec. Jednoduché. Leč je tu ta horší část - nějak převést tuto trasu na realitu Českého středohoří. Náznaky z okolí, zejména pronikavý hlásek Wakiely, dávají tušit, že stejné nápady jako my mají i ostatní. Cesta končí povážlivě blízko kóty 417. Jenže v okopírované mapě okolí se shodné číslo nevyskytuje. Jedna vesnice připomíná jinou vesnici, jedna cesta připomíná jinou cestu, takže z ní tady odbočit... Ale i to zavrhujeme, neboť podobných paralel by v mapě šlo najít víc. Sázíme na jednodušší řešení. Zkoušíme přenést jen azimut a přibližnou vzdálenost, čímž se dostáváme někam k dvojkopci Holý vrch/Lysá hora. Opět asi nejsme sami koho to napadlo, ale narozdíl od skupinek mizících v temném lese volíme radši odzkoušenou cestu zpět, čímž nevědomky zakládáme soukromou tradici od kontroly se kus vracet a tím nezřídka mást ostatní, kteří sem teprv míří.
Cesta je jednoduchá i potmě, jen přes vesnici Hlinné ztrácíme značku. Co měla za cíl plechová směrovka s textem „Holý vrch,“ ukazující o dobrých 120 stupňů jinam, jsme nevyřešili doteď. Kopce lze i bez ní lokalizovat vcelku dobře, ale hledat další kontrolu potmě se nám nechce a tak na úpatí v relativně rovném a závětrném místě rozbalujeme spacáky.
To nám to ráno pěkně začíná...
...konstatuju, když o půl šesté zakvílí budík Emerčina mobilu. Ještě večer to vypadalo jako dobrý nápad jak ušetřit čas, ovšem teď mám na tutéž věc názor diametrálně odlišný. Nakonec silná vůle vítězí. Rozlepím jedno oko, druhé oko a vyhrabu se ze spacáku. Emeří už se taky odhodlala osobně navštívit prochladlý ranní svět, tak se rozehříváme výstupem na vrchy nad námi se tyčící. Dole necháváme batohy a tátu.
Nahoře se rozdělujeme - já jdu na Holý vrch, Emer na Lysou horu. Do cesty se mi staví nějaká drátěná ohrada, naštěstí v jednom místě trochu prošlápnutá. Její smysl chápu až ve chvíli, kdy mi vprostřed pěšinky přímo před botu vyskočí drobný fialový koniklec. Ještě že je tak šero, za slunka by mě dost mrzelo, že jsem nechala foťák dole. Pátrání urychlím a radši ven, i když je dost nepravděpodobné že by to tu v tuhle hodinu někdo hlídal.
Jdu kouknout, jak to vypadá na Lysé. Cestou potkávám spacákové housenky mnoha barev, které včera padly o pár metrů výš a dál než my. Emerka mi běží naproti a mává rukama jak větrný mlýn. Zaostřím pohled a chápu, za běhu mi rozjařeně signalizuje morseovkou „MÁM TO.“ Když doběhne až ke mně, podává mi jakýsi muchlanec hrbatec se slovy: „tohle je ta šifra.“ Na dlani jí leží polooloupaný stroužek česneku. Lovím z kapsy mapku a je mi to rázem jasné. Česnek je německy Knoblauch, v mapě je vesnice Knobloška, jinak nic co by s česnekem mohlo souviset. Jo, tohle je tedy nápaditá šifra. Po návratu dolů ještě zkusmo necháváme tátu odhadnout řešení, ale napadá ho přesně totéž. Posnídáme a jdem.
Jediný zádrhel je v tom, že daná vesnice se nachází v nečekaném místě. Přesněji, v podstatě se přes hodinu vracíme proti směru včerejšího pochodu. Potkáváme bludiče, kteří teprv směřují na Lysou horu, procházíme nádherný kvetoucí sad třešní a ocitáme se v Knoblošce. Prolézáme vesnici skrz naskrz, propátráváme mírně zadžunglený vodárenský kopeček a tři malebné skalnaté hůrky na konci vsi. Je tu pěkně, jenom ten yellowstone kdyby se našel... Lepší to není ani na blízkém kopci Bídnici. Už se tu motáme dost dlouho a začíná nám to být podezřelé. Místní potvrzují, že se jejich obec skutečně jmenuje po česneku a jiná vesnice ani hora podobného jména že v okolí není. Tušíme, že k šifře mohla příslušet i mapka, kterou Emer nenašla. Necháváme tedy ochotné paní telefonní číslo na které by se ozvala, kdyby se ve vsi začali motat divní lidi či kdyby dokonce něco našli. A jdem zpět na Lysou, protože tady už nic nevyřešíme.
To nám ten den pěkně začíná...
...skřípu zuby podruhé, když se po čtyřech hodinách opět ocitáme tam kde jsme už byli. Kupodivu se ještě míjíme s nějakými opozdilými bludiči. Nalezení patřičného papíru je otázkou minut, vyluštění šifry otázkou vteřin. Morseovka zakódovaná do slabik poněkud surrealistického textu se nechává rozpoznat až příliš snadno, mimo jiné díky slovu „papírníci“, známé to pomůcce pro zapamatování písmene P. Kdyby tam byli aspoň polárníci... Výsledkem je nasměrování k vrchu jménem Kukla a zároveň zjištění, že úhledně zabalené sáčky česneku byly naprostou (a zřejmě i nezáměrnou) mystifikací.
Cesta na Kuklu není úplně jednoznačná, což má za výsledek, že se několikrát potkáváme s onou opozdilou skupinou čítající asi osm lidí a jedno psiště značky malamut či husky (nejsem odborník na severské zvířectvo).
Na Kukle
je zpráva psaná azbukou, organizátoři zjevně podcenili průměrné vzdělání bludičů a připojili i přepis všech znaků, no nevím, když už nic, tak v tomhle zabydleném kraji, kde se v nouzi dá i doptat v blízké vsi, mi to přijde nadbytečné, ale to koneckonců není náš problém. Táta čte plynule s perfektní výslovností, načež se zhruba u pátého slova zastavuje, aha, ono to ani není rusky. Jen čeština přepsaná do azbuky. Zpráva nás posílá ke zbořenému mlýnu v bývalé vesnici Černičky.
Cesta je jednoduchá až jednotvárná, teprv dohledání mlýna se jeví o něco dobrodružnější. Přes ohradníky, šípky a prudký svah se dostáváme do údolí k potůčku. Evidentně tudy prošly davy bludičů, nasvědčuje tomu vydupaná dálnice v zeleném koberci orsejových lístků. Táta objevil zřetelné pozůstatky náhonu, jdeme po něm, takhle už ten mlýn stoprocentně nemůžeme minout. Náhon, zbytek mlýnského rybníčku a hned pod ním samotný mlýn - pár zdí a sklep, v němž dokonce nacházíme kompletní mlýnský kámen. Ale yellowstone nikde. O kus dál jsem zahlédla dvě sedící postavy nad čímsi skloněné - tak že by tam? A taky že jo, na zídce dalšího kdysidomu se skví velikánský žlutý flek a u něj bludič s bludičkou, kteří právě doluštili zprávu a vyráží dál. Setkání s další skupinou nás povzbudilo, třeba na tom nejsme až tak mizerně. Zatímco luštíme, či spíš rychle odhadujeme řešení kvízu pod „Otevřeným dopisem Šemíkovi a Léně,“ přichází ještě jedna dvojice a pouští se do hledání. My mizíme směr zřícenina hradu Leštiny.
Možnosti postupu
jsou zhruba dvě. Buď přímo, ale přes kopce nebo oklikou přes Krásné Březno. Volíme Březno. Zaprvé potřebujeme někde nabrat vodu a za druhé, v mapě je nějaká železnice, po které by se při troše štěstí dalo dojet až pod hrad a ušetřit si pár kilometrů pěšmo. V Březně zaznamenáváme úspěch pouze částečný. Vodu tu mají, dokonce i pivo pro tátu a nanuky pro mě a Emerku, ale když jde táta vyhledat kdy co jezdí po oné traťové odbočce, vrací se se zjištěním, že se jedná pouze o muzejní trať. Jo, kdybychom si bývali dřív porovnali bludičskou mapu s ofocenou turistickou, zjistili bychom, že ony pseudoHostomice jsou ve skutečnosti Zubrnice, třeba by nám došlo, že jsme v Zubrnickém muzeu železnice před pár lety byli a snad i to, že ze Března tam už běžné vlaky nejezdí... Tak jako tak, nezbývá než šlapat pěšky. Čteme si „Otevřený dopis“ z předchozí kontroly - Seyčkovo literární dílo je vskutku zábavné. Potkáváme další skupinky, s nimiž řešíme zásadní otázky na nanuková a pivní témata nebo v kopci soutěžíme o to, kdo koho aspoň o půlkrok předběhne.
Na místo zvané Fraš se tedy dohrabává zhruba devět lidí zároveň. Mapa tu malinko nesedí, přesněji: zmizela jedna cesta. Spolu s dalším dvoučlenným týmem volíme alternativní cestu zhruba po vrstevnici, která by nás měla dovést přímo nad hrad, jen trefit podle vrstevnic místo, kde z ní sejít dolů. Zbývající čtveřice už od Fraše vyráží přímo z kopce. Pochybujeme o správnosti jejich postupu, ale rozmlouvat jim to nehodláme. Snažíme se sejít co nejpřesněji u zříceniny a kupodivu se nám to i daří. Hrad je vidět už z dálky - ani ne tak sám o sobě, jako spíš díky relaxující čtveřici „žluťásků“, jejichž charakteristicky zbarvená trička nám slouží coby navigační maják.
Šifra je tu celkem nápaditá, nicméně opět nikterak složitá. Seznam pár zeměpisných názvů z oblasti Brd a tabulka o řádcích označených A, B, C a sloupcích očíslovaných... no, přesně tak jako jednotlivé díly nám již známé mapy. Stačí najít patřičné lokality, podle umístění na tom kterém listu vyhledat příslušné okýnko v tabulce a písmena už se řadí do názvu Vitín.
Udržujeme tradici
a od kontroly opět odcházíme po svých stopách, neboť přímý sestup do údolí by nám mohl pěkně osladit případný souvislý pruh šípkového či trnkového křoví, které se tu vyskytuje v hojné míře. Zvolená trasa sice není co do vzdálenosti úplně optimální, ale měla by nás aspoň zhruba dovést na místo, odkud stoupá příhodná cesta do protějšího kopce. Potkáváme ony čtyři bludiče, kteří na Fraši zvolili jinou cestu. Náš směr postupu je uvádí do stavu mírné zmatenosti. Málem by nám i uvěřili, že jsme kontrolu dosud nenašli a jdeme pátrat o kus dál, silnou nedůvěru v nich ale asi budí tvrzení, že tu teprv hledáme Plešivec, takže se nenechali zviklat a hrad nejspíš objevili.
Muzejní železnice v údolí je velmi fotogenická, s nějakou tou parní mašinkou musí vypadat opravdu malebně. Protější kopce se nenechávají zahanbit a vyhřívají svou zlatozelenou jarní parádu v odpoledním slunci. Jen by nemusely být tak strmé, jelikož někde tam seshora z rozvalin vsi jménem Vitín se nám chechtá další kontrola.
Po kamenech zdoláváme potok, obcházíme chatičkovou osadu a už nám u nohou leží cesta vinoucí se vzhůru podél strže. Ze začátku pohoda, ale stoupání začíná být únavné, večer blízko, každou chvíli přelézáme popadané stromy. Potkáváme ale první zbořené domy, které nasvědčují tomu, že střed Vitína už nemůže být daleko. U základů jednoho domu kvete narciska. Kdo ví, jestli se sem teprve nedávno dostala nějakými záhadnými cestami přírody, nebo je potomkem květin, které tu ještě před pár desítkami let zdobily upravené záhonky...
Na kopci nacházíme turistickou značku a po ní už za mírného šera docházíme k místu označenému v mapě. Zbytky domů dokazují, že tu nestála žádná chudá vesnička. Silné kamenné zdi připomínají spíš tvrze než chaloupky, okna druhých a někde i třetích pater na nás shlížejí pěkně svrchu. Yellowstone je opět snad až příliš na ráně, hned pod turistickým rozcestníkem. Z nalezené zprávy se vyklubala dobová mapa a k ní početní úloha. Jeden vlak vyráží z jednoho nádraží, druhý z opačné strany, jenže - průšvih - po téže koleji. Podle zadaných rychlostí vlaků spočítejte kde se srazily. Odtamtud ještě 250 m po směru jízdy rychlejšího vlaku hledejte yellowstone.
Na tátovi je vidět, že by nás nejradši nechal to spočítat - holt se na něm projevují ty více či méně dávné chvíle, které s námi proseděl nad domácími úkoly z fyziky. Ale jakožto matematicky nejzdatnější člen týmu se nakonec pouští do počítání sám. Koneckonců, pomalu už se šeří a nechce se nám strávit tu zbytečně chvíle, kdy je ještě vcelku dobře vidět na cestu...
Hledané místo se nechází někde mezi Verneřicemi a Mukařovem. V historické mapě je tato železnice skutečně zakreslená, v moderní verzi ovšem nikoli. To bude ještě zajímavé. Jestli si organizátoři tu historickou trať úplně nevymysleli, nezbývá než doufat, že se po ní zachovaly nějaké stopy. Dneska ji ale stopovat nebudem, jsme na sedmé kontrole, což je podle předstartovních informací tak akorát, abychom tu přenocovali a zítra stihli dojít.
Dvě večerní náladovky od Peprníka:
Cesta do Verneřic
vede přes Bukovou horu, míříme tedy k ní a průběžně vyhlížíme vhodné místo na nocleh. Potkáváme spousty bludičů ve všech směrech a některé dokonce už zalezlé ve spacácích - jedni takoví se na nás culí zpod sloupu elektrického vedení přímo na vyvýšeném hřbítku nad cestou. Je to sice pěkné místo, ale radši se zašít někam do závětří.
V údolí se západ slunce předhání v zářivosti se světly Litoměřic, dohromady je to docela pěkná podívaná, z Bukové hory se na to všechno dívají červená očka vysílače. Přemýšlíme že bychom přespali až někde u zmíněného vysílače, ale je už zbytečně blízko civilizace, tak radši ne. Emerka nachází přívětivé místo v nízkém smrkovém lesíku. Jen kousek od cesty a přitom pěkně schované, fajn, vymetáme šišky a klacíky, večeříme kus mazance a honem do spacáků - budík nastavujeme na šestou, to už zas bude pěkně vidět na cestu.
V noci mě párkrát vzbudí sílící vítr - tedy především jeho akustické projevy ve větvích nad našimi hlavami, až k nám se naštěstí nedostane, dobře jsme si večer vybrali kam zalehnout. Ráno ještě trochu profukuje a krom toho kopce zahalila mlha. Vysílač na Bukové působí skoro přízračným dojmem, jak se k němu blížíme, jeho světla vystupují víc a víc na bílém závoji mlhy.
Náhle nás ale upoutal jiný přírodní úkaz, čtyřnohý, štětinatý, chrochtající a v počtu asi pěti kusů. Divočáci nám přecválali přes cestu a zmizeli v březovém lesíku. Když za nimi doklusal i poslední opozdilec, odhadujeme že je průchod volný a jdeme dál, jenže najednou se ze stráně odkud divočáci sbíhali, ozývá takové tenounké pokvíkávání. Vzhlédneme - a v lese nad námi pobíhá snad deset hnědorezatých selátek, zoufale piští a přemýšlí jak se dostat za zbytkem stáda. Radši nezkoušíme ověřit poučku, že není dobré procházet se mezi selaty a jejich maminkou a rychle opouštíme rejdiště téhle početné prasečí rodiny.
Širokým údolím, lukami a vesnicemi scházíme do Verneřic. Hledané místo by se mělo nacházet kousek vpravo od silničky spojující Verneřice s Mukařovem. Zhruba v místech kde měla vést trať, se skutečně táhne jakási zarostlá mez. Když nacházíme místo křížení trati se silnicí, je to už úplně zřejmé. Mírné "zhoupnutí" bývalého přejezdu se dochovalo i na současné asfaltce. Míříme přímo přes louku do ohybu dávné železnice, kde by se měl nacházet yellowstone. Cestou se ještě zdravíme se dvěma hlavami, které vykukují ze spacáků a volají: „Ahój, turisti!“
Procházíme po zbytcích trati, pod nohama ještě místy skřípe typický železniční hrubý štěrk, ale kolejnice i pražce už dávno někdo zužitkoval. Míjíme staré kamenné patníky a rozhlížíme se po yellowstonu. Emerka ho nachází přímo na jednom z patníků a kousek od něj i zprávu s mapou.
„Bývalé starosti, budoucí radosti,“
hlásá nebývale krátká zpráva údajně oblíbený citát Woodyho babičky. Pohled do mapy - a je to jasné. U nějakého pomníčku a rozvalin pár kilometrů na východ se nachází popisek „býv. Starosti.“ Tak jdem.
Zastavujeme ještě v závětrném koutku u remízku a hromady kamení, kde zobeme svačinu. Vlastně spíš snídani, protože ráno byla moc velká zima než abychom se ještě zdržovali jídlem. Cesta k bývalým Starostem vede po dlouhém hřebínku, střídavě porostlém pruhy stromů, ohradníky a kravami. Máme tendenci hledat Starosti příliš brzo, ale nakonec docházíme až na patřičné místo. Od jednoho polozborceného domu se valí houfek bludičů, mezi nimiž rozeznávám Višňáka, Ditu, Martu a Větvičku. Tipovala bych, že už jsou daleko před námi, ale zřejmě víc vegetili a déle vyspávali než my. Tak snad přecjen pomalu doháníme tu včerejší ztrátu.
Yellowstone krásně svítí do dáli, ale zpráva se nechává hledat docela dlouho. Nakonec Emerku napadá nahlédnout pod velký placatý kámen, na kterém zrovna stojí. A opravdu, zpráva je tam, jen je potřeba s tím šutrem kousek pohnout, aby se dala vylovit. Bereme jeden list papíru a ostatní znovu mizí pod balvanem. Dá to sice trochu práci, ale přece další skupinky neochudíme o příjemné hledání.
Šifra vypadá na první pohled zajímavě - písnička o čtyřech slokách, nějaké velmi podivné akordy, v nich to asi bude... ale není, první pohled na text mě ujišťuje, že si zase moc nezaluštíme. „Na sever je cesta dlouhááá (4000 m),“ hlásá první řádek, v dalším jsou uvedeny výškové metry (601 m. n. m.), je to jasné, jdeme na Strážný vrch. Poznámka pod textem slibuje bezplatný převoz do nejbližší psychiatrické léčebny tomu, kdo po příchodu do cíle tuto píseň zahraje a zazpívá. Tak to je vážně smůla, že jsem kytaru (po jistém váhání) nechala doma.
Cesta nás vede do údolí a hned zas do protější stráně, stoupáme do Velké Javorské, kde díky hodné domorodkyni dobíráme vodu a díky fialové krávě dobíráme energii. Potkáváme další skupinku, kteroužto fotím, leč jedné třetině této skupinky, jmenovitě Medůze, se to moc nelíbí a stručným (avšak zvučným) proslovem mě ujišťuje, co všechno se mému foťáku stane. Prasknutí čočky mi už věštilo mnoho lidí - a zatím nic - ovšem Medůza přidala i pár zcela originálních výhrůžek. Uvidíme. Až se mi foťák rozbije, aspoň vím, komu to naúčtovat...
Z vršku nad vesnicí má vést přímá cesta až k rozhledně na Strážném, takže zavrhujeme luční zkratky a stoupáme nahoru. Cesta odtud skutečně vyráží, ale po pár stech metrech vprostřed lesa mizí a nás opouští zapletené do šlahounů ostružin. Po chvíli vzdáváme hledání navazující cesty přes les a zbaběle prcháme na louku. Bývalo by bylo rychlejší jít po louce rovnou, ale co už. Hlavně že jsme tady.
Na louce pod rozhlednou
necháváme batohy a Emerku, která slíbila, že uvaří čaj, zatímco já s taťkou půjdeme hledat zprávu. Yellowstone je k nalezení snadno, zpráva už o něco hůř. Zrovna se tu ale objevila skupinka Andy, Peprník, Bedla & pejsčice Bukvice, tak je nás na obracení kamenů víc - a vida - už to máme! Vypadá to jako... sudoku. No jo, tak si zaluštíme.
Podle nezvykle vysokého počtu doplněných čísílek usuzuji, že se počítalo i s bludiči, jež sudoku v životě neviděli. A opravdu, jsou zjevně i tací, kteří téhle zábavě dosud nepodlehli. Bedla nerozhodně kouká na šifru a podává papír Peprníkovi, který ho pro jistotu obrací i vzhůru nohama. „Sudoku,“ oznamují smutnou zprávu Andymu. Ten se rozzáří, vytahuje z kapsy propisku a nadzvukovou rychlostí doplňuje čísla. Ještě že ho s sebou mají, jinak by to asi musela vyřešit Bukvice. Já si nechávám luštění až k čaji, neb s sebou na kopci nemám tužku.
Táta šplhá na rozhlednu, já se vracím dolů. Cestou ještě potkávám dvojici „zbojníků“ (jedná se o náš pracovní název odvozený velmi složitě přes jedno divadelní představení a přes charakteristický design klobouků, které nosí na hlavách tito dva bludiči) a na různých místech se vyskytující malebně poházené batohy, to jak vzhůrujdoucím postupně docházelo, že se tudy stejně budou vracet zpátky.
Emerka využila zásob dřeva, které zbyly po nějakém předchozím táboráku a už vaří. K našemu ohýnku posléze přichází Bukvice, následovaná svými dvounohými kamarády. Čajujeme, salámujeme, klobáskujeme, zajídáme čokoládou a posléze vyrážíme dál. Tedy jako obvykle víceméně zpět. Až do vesnice je cesta shodná (krom toho, že tentokrát už se o hledání lesní cesty nepokoušíme), ve vsi ale volíme cestu dosud neznámou, která nás vede až pod kopec v mapě nazvaný Hamry. Jeho vrchol je ale poněkud členitější, spíš odhadujeme než nacházíme nejvyšší bod, drápeme se vzhůru silně kamenitým svahem a ejhle! Trefili jsme to dobře.
Šifra prozrazuje, proč bylo nutné táhnout s sebou onu fazolovou konzervu. Otázky v kvízu se týkají barvy, skupenství, počtu kusů a jánevímčeho ještě, co jen se dá o obsahu říct. Většina odpovědí se ale dá tipnout nebo odvodit z etikety, zbytek dosadit aby výsledek dával smysl, takže konzervu ani neotvíráme. Zvedáme se k odchodu a zrovna se na kopci objevuje jeden ze „zbojníků“. Ptám se ho, kde má druhého z týmu a dostává se mi přibližně této odpovědi: „On je ještě dole. On má achillovku. Nese si ji s sebou.“
My jsme na tom naštěstí vcelku dobře, žádné vážnější zdravotní obtíže - a navíc už nás láká vidina cíle, který, jak vyšlo z kvízu, se má nacházet u vodopádu potoka Kolné.
Je pěkné odpoledne,
cesta jde z kopce, rychle ubíhá a my se nacházíme v samém závěru tohoto Bloudění. Slézáme strání do údolí, kousek proti proudu potoka... no jo, vodopád by tu byl, ale kde je cíl a ostatní bludiči? Lovím z kapsy vyluštěnou zprávu abych zkontrolovala správnost řešení. Hm, už tomu rozumím. Pobaveni poznámkami pod kvízem, přehlédli jsme větu „...a odtud po proudu potoka ještě asi 1 km.“ Ale když je to jenom kilometr a ne deset...
Scházíme tedy po potoce dolů a navzájem se ujišťujeme, že to vlastně nebyla špatná zacházka, neb z cíle by se nám už nechtělo se zvedat a jít se podívat na vodopád - takže jsme ho aspoň navštívili rovnou při cestě.
Údolím je už vydupaná mamutí stezka. Jdeme po ní asi půl kilometru a najednou táta ukazuje na list papíru připíchnutý na větvi. Bojíme se nějaké záludnosti („cíl byl z technických důvodů přemístěn tam a tam - a hodně daleko“ nebo tak podobně), ale je to jen šipka ukazující k pramínku pitné vody. Odtud už je to do cíle vážně kousek. Kolem ohniště vegetí organizátoři a přeživší bludiči. Přemýšlím, proč je tu tak málo lidí - neměli by tu být už víceméně všichni? Seyček nám nese kožené placičky s logem tohoto Bloudění. Podle doplněného popisku na zadní straně jsme 24., 25. a 26. jedinci kteří přišli do cíle. Docela nás to překvapuje, vzhledem k tomu, kolik času jsme zabili důmyslným vyluštěním česneku. Holt někteří jiní asi zas zvorali něco jiného. Jedna skupinka prý sedí kus před cílem v hospodě a léčí zraněné koleno. Vynalezli zřejmě nějakou alternativní terapii...
Kolem ohně se diskutuje, postupně přicházejí další a další více či méně znavené postavy. Posléze i postavy neznavené - Alva s kytarou, Nevěra s plnou taškou jídla, jejich dcery a možná ještě někdo, no, už je šero a davy lidí porůznu se hemžící nejsou moc přehledné. Všichni mají velkou radost zejména z oné zmíněné tašky jídla, poté co se proslechne, že je dovezena k volné konzumaci. Obsah vskutku stojí za to. Klobásy, buřtíky, sýry, šunka, dva domácí mazance a kdovíco ještě. Hned se objevuje spousta ochotných rukou, které se poživatin velice rády ujmou. Kolují i kdejaké jiné dobroty, které nevzaly zasvé po cestě. Bonbóny, sušenky, čokolády...
S přicházejícím soumrakem
se rozhořívá i větší oheň, ke kterému se postupně stahuje početný houf. Zní kytary, harmonika a hlasy zpívající či diskutující bludné zážitky. Hraje se nejprve pár všeobecně známých písniček, postupně ale akustickou sféru ovládá Alva písněmi méně známými. Přijdou mi vhodnější spíš pro nějakou hospodskou sešlost, navíc po 22. hodině, ale co naplat. Někoho to baví, někdo prostě čeká až tenhle okruh songů dojde a zazní zas něco jiného. Jenže než to nastane, sbírá Alva futrál s kytarou a rodinu a jedou domů. Ještě že tu je i další kytara a nějací ti muzikanti ochotní se jí ujmout.
U velkého ohně se formuje spíše muzikální skupina, od původního ohně zase dolétají útržky hovoru o cestách nejen bludičských, něco vandrování po Čechách a okolí, něco z krajů vzdálenějších... Když se zrovna nehrají mně blízké písničky, odhodlám se jít spát, leč právě u vyprávěcího ohně mě zaujme jakési téma, chvíli poslouchám, ohřívám slavnou fazolovou konzervu zn. VIVA, konzumuju (i přes předchozí nedůvěru je docela dobrá) - a to už se zas u zpívacího ohně mění repertoár, takže se tam vracím, ještě pár písniček než definitivně zalezu do spacáku...
Těch pár písniček se proměňuje na pár hodin, prostřídáme pásmo folkové, folklórní, irské i ruské, to už nás kolem ohně moc nezbývá a když s prvními paprsky slunce odkládáme kytaru jakožto příšerně rozladěnou (a nikdo už nemá náladu ladit), nacházíme novou zábavu. Vedeme závažný eticko-ekologický spor. Já, Medůza a Emer vs. Dudlík. Čili ve zkratce to vypadá zhruba tak, že si my tři děláme z Dudlíka legraci a když už výjimečně přejdeme k vážnějším tématům, podrýváme jeho skálopevné veganské pravdy obhajobou rostlinek, kteréžto přeci taky mají schopnost pociťování a prožívání. Žejo?
Po lese rozložené spacáky
začínají vykazovat známky pohybu. K ohni se plíží různé zvláštní zjevy. Jak pozdě kdo šel spát by se dalo měřit podle stupně bledosti a poloměru kruhů pod očima. Více či méně skrytě se tím bavíme, neb my co jsme spát ještě nešli, takhle zřetelné stopy únavy nevykazujeme. Ale ono na nás taky dojde...
Višňák je už od časného rána vyzbrojen pomlázkou. Postupně se mu daří vykoledovat několik kraslic, čokoládovou figurku a kus klobásy. Takový úspěch motivuje i pár dalších koledníků k upletení pomlázky, ale přesto mi kraslice nějak přebývají, tak je nakonec rozdávám všem kdož o ně jen trochu jeví zájem.
Táta s Emerkou odjíždí kolem jedenácté, já se chystám odjet domů v poledne. Týmž vlakem hodlá jet větší banda lidí, pročež ovšem chvíli trvá než všichni zvednou kotvy, vyrážíme rychlým krokem a s velmi mlhavou představou kdeže to nádraží vlastně je. Kupodivu ho ale nakonec nacházíme a i přes mírné bloudění jsme tu včas. Z jízdy vlakem si pro silnou ospalost mnoho nepamatuju, matně si vybavuju přestup nevímkde, nálet na kiosek/cukrárnu tamtéž, Višňákův pokus zničit buď vypůjčený vrhací nůž nebo reklamní ceduli a další útržkovité vzpomínky.
Zhruba v tomto odstavci se mělo nacházet poděkování za to, že se nikde neobjevila jistá spáčská fotka z vlaku. Ale jak už to tak bývá, i přes veškeré prosby kamarádi nezklamali a já mohu jen konstatovat: „Věrko, Boubelíne, tak vám teda pěkně děkuju.“
V Praze
plánujeme hromadnou návštěvu čajovny, ale plzeňská část výpravy má jen hodinu času do odjezdu vlaku, takže se přesouváme do zmrzlinového baru naproti nádraží. Po pohárech, ovocných koktejlech či chlebíčcích následuje loučení, načež se pár lidí ještě přemisťuje do Duhové čajovny. Chvíli váhám zda se k nim připojit, ale nakonec usuzuji, že bude pohodlnější usnout doma než v čajovně.
Dveře tramvaje se zavírají a definitivně končí jedno Bloudění.
Nepamatuju, že by si někdo na trase Bloudění udělal něco zásadního, ale po doražení do cíle pozornost ochabuje a může dojít k mnoha nepříjemným nehodám. Buďme tedy pořád ve střehu a dbejme o své osobní bezpečí !
Následuje ještě dovětek k letošnímu Bloudění:
Peprníkova story o vyvrknutém koleni
Peprník, aby to nebylo tak jednoduché Bloudění, si musel vyvrknout koleno. Pro jistotu, až když už byl v cíli. Být to někde na trase, to by nemusel taky dorazit do cíle, že. Ale aby to nebylo tak okaté, provedl to při přeskakování snad třináctého ohradníku. A ještě na přání fotografa Andyho. No konečně, teď už to je bludičskej zážitek jedna radost.
Než jsem se v doprovodu soucítících bludičů dobelhal na zapálení ohně (samozřejmě pozdě), kolení soustrojí jsem si vyhodil ještě třikrát. Ale opravdový zážitky měly teprve přijít. Jak se dalo očekávat, kolínko i přes zafačování narostlo v pořádné koleno, ztuhlo a jakákoliv manipulace se stávala zážitkem sama pro sebe. Zalezl jsem do spacáku a celou noc hledal polohu, při které by bolavé koleno nedávalo o sobě znát. Marně. Při probdělé noci, poslouchajíce trampské písně linoucí se od ohně, jsem vymýšlel scénáře, jak se dostat zpátky do Budějc. Jak se dostat do nejbližší českolipské nemocnice či jak se vůbec dostat odtud na vlak. Začalo svítat. Poslední lidičkové u ohně dozpívali písně. Někteří naopak již šli vařit snídani. A já jsem místo naplánovaného plazení se směrem k vlaku konečně usnul. Sic jen na chvilku. Při probuzení už bylo kolem živo. Naštěstí nedaleko spala Waki, která si na tomto Bloudění přivodila obdobný kolení problém. Nevím jakým způsobem, ani jak moc, ale teď narozdíl ode mne byla schopná se po svých dostat na vlak. Ale co hlavně jsem chtěl říci. Rozmluvila mi nesmyslnost cesty do českolipské nemocnice a reálnosti následného převozu sanitkou do Budějc. Koleno sice bolelo, že bych v ten moment dal všechen svůj momentální kapitál tři sta dvacet korun za odvoz vrtulníkem. Ale co jsem mohl dělat? Waki si s kolenem svoje už vytrpěla a já se nesmím zahanbit a do Budějic se dostat po svých, zlomený to přeci není. Tak. Dilemování jak mě dostat na nádraží se ujali i další kamarádi. Odnesení mého drobného tělíčka na zádech bylo kupodivu ihned zamítnuto. O vyrobení a použití nosítek se přeci jen trochu přemejšlelo, ale i tak jsem si to nějak nedokázal představit. Nejjednodušší varianta byla vyrobit berlu a Peprníku snaž se. Výroby se ujal Andy s Bedlou za pomoci pilky od Waki. Já jsem se mezi tím sbalil (by člověk nevěřil jak je to najednou složitý) a s pomocí stromu a Bedly se postavil. Na levou nohu samozřejmě. Došloupnout na pravou nohu jak se dalo předpokládat nešlo. Kluci berlu pilkou vyladili do potřebné délky, vrazil jsem ji do podpaží, směrem k ohni zařval "AHÓÓÓÓJJJJJ" a hurá na nádraží. Šlo to pomalejc než jsem si myslel. Z toho šourání by byla zanedlouho vyřízená i zdravá noha. Tuto situaci rychle pochopili i doprovázející Bedla s Andym. Tímto tempem by se stihnul až večerní vlak. Andy proto navrhl, že jde do vesnice sehnat nějakou káru. V tento moment jsem blahořečil Andyho výřečnost, pro kterou bych ho občas ...zakopal do země. Dopajdal jsem to až na cestu a kus po ní. V tom už se proti mne zjevila bílá dodávka a na místě spolujezdce seděl Andy. Tak to je ta kára!!! V ten moment se mi ulevilo. Představa zbývající cesty byla zoufalá a to jsem nevěděl, že nádraží je ještě notný kus za vesnicí. Chlapík byl supr. Krom toho, že nabízel i odvoz do nemocnice v České Lípě dostali jsme ještě výborné rybízové čůčo. Touto autokárovou vychytávkou jsem stíhal vlak po desátej. Mezitím na zastávku Stvolínky dorazili i další bludiči, kteří jeli do Prahy, takže přestupu v Lovosicích jsem se obávat nemusel. Ono holt chvíli trvá než si člověk s berlema (berlou a klackem) natrénuje nástupu i výstupu z vlaku. V Lovosicích byl na přestup čas, pohoda. Cesta do Prahy se hromadně prospala a jen jedna následující věc byla nepříjemná. Musel jsem absolvovat belhací přesun z Masaryčky na hlavák. Naštěstí kluci byli fajn a doprovodili mne až na perón. V Budějicích už jsem měl zajištěnej převoz z hlaváku na pohotovost do nemocnice a pak domů. V celku to nakonec bylo v pohodě. Měl jsem z celé cesty větší strach.
Tímto bych rád všem poděkoval za pomoc, špeciálně Andymu a Bedlovi za výrobu super berle, sehnaní autokáry a doprovodu na vlak. A klukům (nevím jak se jmenují ...Ondra, Doktor??? ...ozvěte se) za pomoc při přestupech a doprovodu na hlavák. Moc si toho cením. Jo, abych nezapoměl. V nemocnici se přímo na berlu přišlo podívat několik doktorů a všici ji obdivovali. Prej je jak ze skautský příručky. No, myslím, že berla zůstane v mejch vandrovních artefaktech na zavěšení camrátek z Blouděních :)
A se možná ještě ptáte co s tím kolenem tedy mám???
Doufám, že jen pochroumané vazivo, šlachy. Asi tak jako, když strháte gumu vod trenýrek. Jeden doktor říkal, že je to v pohodě. Druhej za dva dni na kontrole chtěl hned operovat. Ale na koleni se to prej všecko hojí dýl, takže snad to "dýl" nebude moc dlouho, abych mohl brzo na ňákej vandr. Peprník
Pokud chcete vidět krásný fotky z (nejen) posledních několika Peprníkův web:
http://www.bluecat.cz/peprnik/_bloudeni/index.htm
Na hlavní stranu
