Předpověď počasí sice slibuje slunečno, ale pro jistotu si beru návleky do sněhu, svetr a několikery tlustý ponožky. Když člověk jede na Bloudění tak nikdy neví.
Ve teplém a slunném odpoledni s T.O. Barabba začínám stylově. Couráme po hřbitově Slavín na Vyšehradě a dohadujeme, kam nás po akci pohřbí.
Pomalu se blíží hodina H, pod železničním mostem u ústí Botiče do Vltavy se postupně schází pestrý dav bludičů. Nechybí kapitán, Indy s pádlem a lodí v batohu, spousta námořníků a známých tváří, a také ani prvobludiči.
Hlasatel a hlavní organizátor Woody nám dává základní instrukce – letos je 11 kontrol, mezi nima máme 46 vzdušných kilometrů a vlak nám jede z nádraží Praha-Vršovice.
Dav Budičů se vrhá ke schodům z náplavky a na dvě tramvaje se dostává na nádraží.
Chvilka napětí: „Tak milí kamarádi, jízdenku si kupte do zastávky Dvory nad Lužnicí !“
Některým tuhne úsměv na rtech, jiní se nuceně smějí, Indy se raduje že využije svoje těžkotonážní plavidlo.
Rychlíkem prochází Bluewoody a počítá bludiče. Letos máme (pokud si dobře pamatuju) 78 bloudících.
Vzhledem k tomu, že jedeme na asi dvě skupinové jízdenky, je z toho průvodčí poněkud zmaten:
„Vaše jízdenky prosím…“
„Jedem na společnou a má ji takovej jeden kamarád v kupé na druhé straně vagónu.“
„Aha, a jak vypadá váš vedoucí ?“
„Ten zrovna stojí za váma.“
Načež se průvodčí otáčí a jeho zrak se setkává s Bluewoodym oblečeným ve své hadí kůži a cenícím zuby. Úlek průvodčího je nehraný.
Naše skupinka, tedy Hynek, Zuzka, já a Lucas (kamarád od Zuzky, Švýcar a první zahraniční účastník Bloudění) je vysazena na zastávce se stylovým názvem Hrdlořezy. Rozděláváme obálku, probíjíme se obligátním znalostním kvízem a zjišťujeme, že je něco špatně: vychází nám „Milujeme TODČ.“
Chvíli na papír čumíme jak tele na nová vrata. „Hey, I see something here, here and here,“ říká nesměle Lucas. Výtečně, první písmena jednotlivých vět jsou správné řešení – Spálený vrch.. Konzultujeme mapu, podle které musíme do Suchdola a pak až skoro ke hranici. Docela štreka.
V lese u první kontroly to vypadá jako na výročním sněmu bludiček, ve tmě se tu pohybují desítky světel a další přícházejí. K výrazným kumulacím světel dochází na každé sebemenší vyvýšenině, což je zajímavý fenomén. Podle azimutu se dostáváme poněkud stranou od hlavního rojení a pak si všímáme osamělého světélka podezřele vysoko. Na kopci potkáváme několik bludičů, yellowstone a zprávu. Uklízíme se trochu bokem a zaléháme někdy kolem druhé hodiny ranní.
Bludičské ráno. Z druhé strany Spáleného vrchu jezdí traktor a řve motorová pila. Letos asi všichni vstáváme kolektivně. Nedaleko od nás se probouzí další bludiči. Jdu se přátelsky vyptat co vyluštili a zachraňuju jim tím život, protože chtěli jít někam úplně jinam.
„A znáte vodáckou značku ylst. vl. ?“ Ptám se s prstem zabořeným v kilometráži říčky Dračice.
„To není překlep ???“
S drobnou zacházkou nacházíme zbytky železárny, kde Hynek nachází šifru „Slož si parníček“. Máme problém, parníček jsem nikdy neuměl a zjišťujeme, že ve skupince jsme na tom všichni obdobně. Naštěstí kolem jde Houbák, tak ho odchytáváme a dostává náš poněkud zmuchlaný papír. Za odměnu s náma zjišťuje, že další kontrola je u hraničního patníku VI/4.
Blížíme se k patníku a podle mapy se před námi rozkládá zajímavá terénní vložka: Široké blato. Z kraje to vypadá docela průchodně, ale i za cenu mírné hádky prosazuju variantu obejití bažiny zprava po návrších a napojení se na hranici.
Na okraji bažin nacházíme vyvýšenou cestu, ze které odbočuje druhá, přesně naším směrem. Díky překonání močálu po haťové cestě jsme se bez problémů vyloupli kousek od patníku.
Šifra hlásá „El Poklado“ a ukazuje na rybníček. Nikam se neženeme, vymýšlíme blbosti. Hynek kreslí patou velkou šipku, kterou posléze vysypáváme šlupkama od česneku. Kolem prochází Seyček se zrakem sveřepě zabodnutým v zemi. Náhle při pohledu na šipku znejistí.
„Sakra, kudy vede ta hranice ? Co to je ???“
„To je náš příspěvek ke hře,“ ubezpečuje ho Hynek.
„Vy jste hajzlové !“ Prohlašuje Seyček a odchází.
Zanedlouho potkáváme Indyho a spol. Vypadají docela zdrchaně. Bažinu prý našli a hlubokou. Hodně hlubokou.
„Já vím něco, co vy ne,“ chvástá se Indy a září mu očička. „Kde bejvá poklad ? Já mám velkou výhodu !“
Postupujeme k rybníčku a máme to zpestřený několika terénníma vložkama. Třeba prořezanou mírně odrostlou lesní školkou, kde se v mlází soušek vyhřívají zmije, dál hustý ale opravdu hustý smrkový les a na závěr bažina, kde si nabírám vodu do bot vrchem.
„Houpy hou, houpy hou, na vlnách se keňu houpá…!“ Našli jsme rybník, Indy odplouvá od ostrůvku a prozpěvuje si.
Je teplo, Hynek se noří do chladivých vod a plave na ostrov. Šifra je podivná. Notový zápis a pod ním „Co skrýváš pod víčky…“ Hynek bystře odhaduje, že noty jsou na něco jiného. Morseovka v tom není, zkouším určitá písmenka pod určitýma notama – taky nic. Obcházíme rybník a Hynek zvedá víko od rybářské bedny na břehu (v úvaze podle „Co skrýváš pod víčky – víky…“). Indy a spol a mezitím dorazivší a luštící Seyček zbystřili. Něco je napadlo, Peťka skočila do lodi, odpádlovala k ostrovu a zavolala „Grasselstein“, což bylo napsáno na spodní straně víčka flašky, ve které byly zprávy.
Zanedlouho přichází skupinka prvobludičů. Pobaveně sledujeme jejich odvážlivce brodícího se na ostrov, hlavy skupinky semknuvší se nad šifrou a tak radši vysmátí odcházíme.
„Ve vás je taky dobroty jako v prdeli medu!“ Volá za náma Seyček.
Směr Grasselstein nabíráme průsekem do vesničky Schlag tak, abychom se maximálně vyhli asfaltu.
„Dobrý den, je tady nějaké občerstvení ?“ Ptáme se (německy) domorodců hrabajících hnůj.
„Není“
„A Hospoda ?“
„Ta je v Litschau.“
Aspoň tedy nabíráme vodu a pokračujem.
U Grasselsteinu potkáváme skupinku KomoDita, která luští. Důkladně prolejzáme skalní blok naproti rozcestníku, naštěstí si Hynek všímá žluté šipky ukazující kamsi dolů a za chvíli se vrací se zprávou.
Od semknutého hloučku skupiny KomoDita zaznívají tiché věty typu: „Třeba máme obejít všechno, protože všechno je v mapě…“
Čtu zprávu, je to němčina ve schwabachu, jenom si vzpomenout na to, jak se píše H a správně pochopit smyslu textu, kde je nakreslen další „Gelbstein“. Zpráva mi nedělá větší problém, česky je dopsán dovětek, že pokud někdo neví, má si odchytit domorodce a ukázat mu další větu, ve které se praví něco ve smyslu, „řekněte mi prosím, kde je další žlutokámen…“
Indymu se to prý podařilo zjistit u čtvrtého stopnutého auta.
Naším dalším cílem je kopec In der Hölle (česky příznačně „v pekle“). Svítí sluníčko a tak nasazuji na hlavu jako ochranu kapuci od konga a získávám vizáž stylu II. světová ještě neskončila.
Potkáváme dvě rakouské turistky:
„Grüss Gott, wohin gehen Sie ?“ (Pozdrav Pánbůh, kampak jdete ?)
„In der Hölle !“ (Do pekla !)
Do cesty se nám staví hospoda, od které mává Seyček s Peťkou. Kotvíme. Pravda, poněkud nezapadáme mezi hosty restaurace, ovšem každá trocha tekutin přijde po teplém dni vhod.
Poslední úsek cesty na kopec In der Hölle si zpestřujeme terénní vložkou v podobě předvrcholu zarostlého hustým březovým houštím a ostružinama.
Máme za sebou poslední kontrolu v Rakousích a míříme do Čech, cesta je dlouhá a k další kontrole přicházíme značně vyšťavení.
Zprávu máme, ale jsme příliš unavení na to luštit. Pácháme oheň, jídlo, bavím kamarády estrádní vložkou na téma „Otevřít konzervu mačetou“. Ten, kdo tvrdí, že po zalehnutí stihl napočítat víc jak 15 oveček kecá.
V neděli ráno, jak je ve Švýcarech zvykem, nám Lucas každému schoval někam vajíčko. Zajímá se o naše velikonoční zvyky a zdá se, že se mu líbí.
Míříme na předposlední kontrolu. Dnes už máme za sebou pohodové ráno a dvě vyluštěné kontroly. Do cesty se nám staví ohrada s hovězím dobytkem. Začínám nemít rád ekologické zemědělství.
V zarostlých loukách údolní nivy potkáváme takovej normální sloup elektrického vedení, jenže má jenom tak tři metry na výšku. Přemejšlím, jestli je pod proudem a jestli nám Zuzka, která se u něj fotí nepředvede v praxi říkanku „Podívej se podívej, náš strejda je vodivej. Udělal nám zkrat, už z něho jde smrad.“ Naštěstí nepředvedla, dráty končily na dalším sloupu relativně normálních proporcí.
Pod kontrolou Hadí vrch se sešlo několik bludičských skupinek. Skrze agresivní trnitou buš vyrážím k nejvyššímu místu, kde tuším kontrolu, jenže žlutošutr nikde. O kus dál vidím Houbáka, jak šmejdí okolo skalky a za chvíli u huby drží cosi lesklého. Vrtá mi hlavou co to sakra dělá, a Houbák mezitím nafoukl míč – globus. Podle přiloženého itineráře můžeme zjistit kam vlastně jedem. Skrz průplavy a úžiny, kde je třeba dávat si pozor na piráty míříme na Kamčatku. Jedna z kót v mapě se opravdu jmenuje Kamčatka.
Daří se nám najít cestu, která vede po bývalé signálce, takže jdeme přímo a není to asfalt. Postup nám zpestřila menší bažina v louce:
Zuzka: „Hele, to půjde přeskákat po těch drnech,“ načež celkem úspěšně překonává mokřinu.
Hynek: „Myslíš ?“ Načež se ozvalo hlasité mlask! Po kterém Hynkova kanada vzor 90 uvízla v bahně. K přetečení chyběl asi centimetr.
Za terénní vložku jsme byli odměněni bytelným betonovým mostem přes široký, hluboký a vodnatý potok Pstruhovec.
Na Kamčatce potkáváme Seyčka, Šemíkovci prý odběhli před chvílí. Seyček nás jenom upozorňuje, že setřepal pět klíšťat. Divím se, kde je nabral, já ani jedno.
Kamčatka je poslední kontrola, dál už je jenom cíl. Není kam spěchat, dáváme svačinu a přemýšlíme co na nás Bluewoody šije, protože cíl vychází do Rakouska. Hranice tu tvoří jakýsi lalok, který v Rakousku ze tří stran uzavírá kopec Hoher Stein.
Stanuli jsme na hraně zarostlého lomu, ze kterého se ozýval zvučný a známý hlas. Tak přece, cíl je v Rakousku. Celou cestu od poslední kontroly odhadujem, že tady najdem leda yellowstone se zprávou „běžte ještě o 15km dál…“
Docházíme společně do cíle, jsme čtvrtí. Dostáváme moc pěkně udělaná camrátka v podobě hraničních patníků.
Jako první do cíle letos dorazila skupinka Deneb, Emer, Michy.
Následovala pohoda v cíli. Postupně se trousily další skupinky, každý vyprávěl co ho potkalo, koho potkal, kdo jak luštil a kolikrát šli na ostrůvek. Zkrátka perfektní kolektivní prožitek a o to na téhle akci jde myslím především.
Asi nejvíc jsem letos obdivoval skupinku, která ssebou měla pětiletého Davídka. Malej statečně šlapal, a když už opravdu nemohl, nechal se nést.
Káčule se navíc v Rakousku povedl fantastickej stop – zastavila si hraběte von Waldstein v mercedesu.
Kolem ohně koluje klobouk, do kterého mají hodit lídtek se svým jménem zájemci o organizování Bloudění. Indy měl zakázáno pod pohrůžkou nejhorších prokletí svoje jméno do klobouku vhodit, ovšem nakonec se přihlásil pouze Dudlík, který byl tím pádem i vylosován.
Jako správný skoroprávník učinil prohlášení ve smyslu:
„Bloudění bude !
Do organizačního týmu beru Indyho !
Akce bude středně náročná !“
Pamatuju si, že kdysi jsem byl na Bloudění snad jedinej, kdo pletl mrskačku a Deneb byla jediná, kdo tahal kraslice (uvařené, natvrdo). Su rád, že naše Velikonoční zvyky neupadají, ba naopak. Mrskačky letos pletlo víc lidí, včetně Lucase, a dostal jsem i křepelčí vajíčko (díky Zuzko ;) ). Pravda, některé spolubludičky bylo poměrně těžké přesvědčit, že z metafyzického hlediska je to pro jejich dobro, ale povedlo se.
Největší úspěch stejně sklidil Lucas, kterej se naučil celou říkanku "Hody hody doprovody"
Po letošním ročníku Bloudění se spousta fotek ocitla na internetu, moje najdete zde: http://visnakovo.rajce.idnes.cz/Bloudeni_2009_-_Cesko-Moravsko-Rakouske_pohranici%2C/
Slušná sbírka odkazů je na Šemíkových stránkách zde: http://semik.webpark.cz/