Cesta do Sirných Hor a ještě o kus dál
Z různých důvodů, které na tomto místě nechci rozvádět, jsem se nakonec vydal v létě do Rumunska. O dovolené jsem se toulal po hornaté Suceavské župě. Počasí sice často zrovna nepřálo, ale i tak je na co vzpomínat !
Jak se však dostat do rumunsých hor ? V zásadě jsou tyto způsoby:
Každej způsob má svoje výhody a nevýhody. Chtěl jsem ale jet vlakem do cílové stanice Deda. Zpáteční jízdenka City Star s přestupy v Szolnoku a Cluji stála 4006 Kč. To se mi zdálo moc. Zakoupil jsem si tedy zpáteční jízdenku City Star do Čiernej nad Tisou za 1132 Kč a rozhodl se zkusit projet do Rumunska přes Ukrajinu.
Přeshraniční couráček se houpá po kolejích, které už hodně pamatují. Na jízdní řád se asi moc nehledí, mašinfíra se dlouze vybavuje s celníky, jiní znuděně prohrabují vagón a hledají kontraband. Marně; celkem čtyři cestující jim nestojí za víc pozornosti, než orazítkování pasů. Potom krokem projíždíme přes obrovské seřazovací nádraží, které z omšelých vechtroven osvětlují silné světlomety; Ukrajina.
Ospalá celnice v budce "celního terminálu" na nádraží v Čopu mi dává k vyplnění regitrační kartu a razítkuje pas; vítejte na Ukrajině ! V sále za dveřma jsem se ani nestačil rozkoukat a už u mě stál vekslák. Prej mění všecko, eura, dolary, obzvláštní zájem má prý o naše koruny a nabízí za ně nejlepší kurz. Škoda, kačky nemám, měním eura za nic moc kurz, jenže kolik ?
"Kolik stojí vlakovej bilet do Solotvina ?" Ptám se veksláka.
"Sorok !" Odpověděl bez uzardění. Překvapilo mě to, cenová hladina se od mojí poslední cesty na Ukrajinu asi zvedla. Nemůžu si vzpomenout kolik jsme tenkrát platili do Tjačeva. Tak jo, 40 tam, potom 40 zpátky, nějaká útrata, takže budu potřebovat tak 100 hřiven. Předávám chlápkovi eura, dostávám místní chechtáky a jdu si koupit lístek.
"Dobrý den, prosil bych jeden bilet do Solotvina," sděluji pokladní.
"Deset hřiven," podává mi paní jízdenku a mě se zatmělo před očima. Mám chuť někoho zabít, ale dotyčná osoba se vypařila jak pára nad hrncem.
Do solotvina to je z Čopu asi tak 80 km, vlak to jede 6 hodin. Zabírám si lehátko, bágl hážu do úložnýho prostoru pod ním a usínám spánkem spravedlivých. Budí mě až provodnik na konečné: Solotvino.
Okolo Solotvina se už za první republiky těžila sůl. Některé těžní věže v okolí vypadají tak, že tuto dobu pamatují. Vykračuju si slunečným dnem ke hranici. Fronta aut a pěšáků není na ukrajinské straně dlouhá, ale postupuje pomalu. Znudění celníci se baví buzerováním místních, já je moc nezajímám. Dostávám "Pečjatku v passport" a můžu jít dál.
Pod úzkým dřevěným mostem šumí čistá pohraniční řeka Tisa. Na rumunské straně ale stojí hodně dlouhý zástup lidí s naditejma taškama. Stavím se způsobně nakonec, ale odchytává mě celník s vysílačkou a cosi do ní hlásí. Odvádí mě úplně dopředu k budce, kde se mě moc pěkná celnice perfektní angličtinou ptá kam jedu a proč. Odpovídám rumunsky, což ji velice potěšilo a pouští mě dál. Ani nechtěla vidět bágl, takže mě spadl šutrák ze srdce, protože nevím jak bych okecal nabroušenou mačetu zabalenou v pláštěnce.
Paní v pokladně na vlakovém nádraží v pohraničním městečku Sighetu Marmaţei byla velice potěšena, že jsem si o jízdenku řekl rumunsky (sice lámaně, ale stejně) a zapředla konverzaci: odkud jsem, kam jedu, jsem-li ženat (nová důležitá větička: sunteţi căsatorit ?) a tak dále. Nastupuju do vlaku ke dvěma staříkům a jednomu odrzlému mladíkovi, co celou cestu dělá haura. Ještě než se vlak rozjel, odpovídám na otázky odkud su, kam jedu, třetí v pořadí byla "sunteţi căsatorit ?" a tak dále. Staříci vystupují a kluk se mlsně dívá chtivým pohledem na můj bágl. Začíná mě neodbytně lákat na salaš svého otce v pohoří Ţibleş. Odmítám. Pak jsem se dozvěděl, že městečko Deda je plný cigánů a cizinci tam hrozí nebezpečí neodvratné smrti. Prý pojede se mnou a bude mě chránit před nebezpečím. Odmítám a snažím se ho ignorovat. Opravdu prej nechcu jet k jeho otci na salaš ? Ne, nechci. Nakonec nepokrytě žebrá. Jenom pár lei na chleba. Ze žracáku mu dávám půlku chleba co jsem nedojedl v Sighetu Marmaţei. Poděkoval, zhltl ji a na další zastávce vystoupil. Oddechl jsem si.
Trať je moc pěkná, plno tunelů viaduktů, občas výhled na hřebeny pohoří Rodna. Na jedné zastávce vidím stát podezřelý xichty. Mávám na ně a volám "Ahoj !", už z dálky poznávám Peprníka, Andyho, Bedlu a Půlku. Doma se zpravidla vidíme jenom na Bloudění, a najednou se potkáváme v Rumunsku. Povídáme a vzpomínáme. Jedou jenom kousek. Slezli z hlavního hřebene a teď chcou o pár údolí dál v podhůří prolézt jeskyně.
Další cesta až do Dedy proběhla bez překvapení a hodnej průvodčí mi přišel včas říct, kde mám vystoupit.
V klidném podvečeru nakupuju základní potraviny: česnek, špek a pálinku de Bihor, kus chleba, něco sýra. Prodavačka píše sumy na papír a žádá 76 000 lei. Krve by se ve mě nedořezal. V přepočtu to je skoro milión korun. Prodavačka si všimla mých rozpaků a mezi 7 a 6 udělala desetinnou čárku. Aha, předloni tady škrtli čtyři nuly, ale pořád radši počítají ve statisících.
Stopuju na kraji silnice, za městečkem. Zastavuje mi malý tank ve stříbrné metalíze a se značkou mercedes. Řidič říká, že stopaře normálně nebere, ale že vypadám jak cizinec, tak mě vezme. Ptá se odkud, kam, (sunteţi căsatorit ?), já zas chválím Rumunsko: "Pěkný hory, nejlepší brinza na světě, krásný holky..."
"Krásný holky ? Jo na ty potřebuješ hodně peněz," pochybuje řidič.
"Nepotřebuju, stačí charisma !" Odpovídám, řidič se chechtá tak, že málem sežral volant a přestal smíchy řídit. V protisměru naštěstí nic nejelo a ve vesnici Lunca Bradului se loučíme.
V noci hodně pršelo, ještě že jsem si našel příhodnou verandu. Ráno je šedé a kalný potok hučí po balvanech. Hlavním údolím to mám k odbočce 15 km a dalších nejmíň 6 pod boční hřeben. Neflákám se, vykračuju si svižně. Najednou vedle mě zastavuje terénní auto. Velmi příjemný manželský pár z Cluj-Napoca se zajímal odkud, kam a nešetřil obdivem nad mou mapou Calimanu. Domlouvali jsme se rumunsky a lámanou němčinou. Asi jsem jim hodně imponoval, protože mi nabídli svezení kam až to půjde.
Cesta teréňákem trvala dlouho. V horách se asi hodně kácí, protože jsme minuli hodně dřevorubeckých táborů. U jednoho z nich jsem zastavili a rozloučili se.
Dál jsem už stoupal po svých první po cestě, potom korytem potoka a nakonec obrovskou pasekou, dokud jsem nenarazil na první salaš.
Na salaši se dělo něco, čemu jsem ze začátku moc nerozuměl. Byla tady jakási důležitá delegace a policajt, kterej delegaci dodával mohutnou pistolí u pasu úcty. Bačové se s delegací o něco handrkovali, ale neodháněli mě. Pro bače i delegaci jsem byl kuriozita, která se v těchto končinách moc často nevidí. Delegace a bačové se konečně na čemsi shodli a protože byl čas oběda, usedli všichni na ovčí kůže kolem kotle a přizvali mě. V kotli bylo uvařené maso z beránka, kořeněné a moc dobré. Celá polovina zvířátka se ještě čadila v kouři.
Po obědě se začalo sepisovat jakési veledůležité lejstro, hlavičkový papír, kolekce barevných štemplů. Zavolal si mě policajt. Řekl si o pas a opsal si nacionále. Pak ukázal na lejstro a říká: "Tady to podepiš !" Neodporoval jsem a dostal pas zpátky.
Delegace se rozloučila a odešla do údolí. Jakmile byla z doslechu, tak se ze šéfbačových úst vyřinul proud nadávek a ještě dlouho kamsi dolů hrozil pěstí.
Když se trochu uklidnil, potřásl si se mnou rukou a přivítal mě na jejich salaši. Jmenoval se Ion Tatarau a s ním se tady o stádo ovcí a koz, pár krav a několik oslů starali ještě Liviu, Pavel a Liviu.
