Bylo to v roce 1998, poprvé jsem se dostal dál na východ než na Slovensko. Šli jsme tenkrát nádhernou hřebenovku rumunského pohoří Capaţîni a Dan tenkrát vyprávěl, jak to tu vypadalo před patnácti lety.
No, zas až tolik se toho nezměnilo, ale tenkrát narazili pod horama na ceduli. Na tom by nebylo nic zas až tak zvláštního, ale ta cedule byla velice podivná. Nakreselený blatouch, nějaká ta travička a krátký text zakončený vykřičníkem. Evidentně ekologická agitační cedule, snad jediná v celým tehdejším Rumunsku. Hnedka se začalo odhadovat co je tam napsaný, a když se od odhadování přešlo k dohadování, nezbylo nic jinýho než vzít slovník a text přeložit. Pořád padaly nápady typu Chraňte žáby, Žijí tu s námi, Neubližujte žábám atd...
Slovník však hovořil jinak. Podle něj na ceduli stálo : Sbírejte žáby na export, posílíte národní hospodářství !

Jezdil jsem na vandry už delší dobu a pořád mi něco chybělo... Něco, čím by se daly nasekat trochu tlustší větvě na oheň a něco, čím by si člověk pomohl od lámání klacků přes koleno (moje pravá nohavice měla v oblasti kolene vždycky díru a to na úplně všech vandrgatích).
Doma jsem našel starou, rezavou, zubatou sekerku. Ve školní dílně jsem ji však překoval, zakalil, nabrousil, nasadil a začal ssebou na vandy tahat kilo a půl těžkej kus železa. Jenže pořád to nějak nebylo ono, tak jsem napsal Ježíškovi a k Vánocům dostal blýskavou krasavici jménem Tramontina.
Postupem času jsem si na ni natolik zvykl, že když ji musím z objektivních příčin nechat doma (třeba kvůli přechodům hranic), připadám si bez ní jako bez ruky. Mačeta není jenom takovej ten lesklej ostrej kus železa připomínající šavli, je to předmět s neuvěřitelným spektrem využití.
Posuďte sami:

*

No jo, sekerou se chleba krájí blbě...

*

Znáte je jistě všichni. Většinou postávají na nádražích a v podchodech a nebývají moc otravní. Občas ale člověk narazí na nechutně asertivní zjevy vycepovaný americkým přístupem k věci, kteří si myslí, že jenom oni spasí svět. Svědci Jehovovi.
Jel jsem jednou takhle na podzim na vandr. Klasika, zarostlej vlasatej zjev v orvaným kongu. Tramontinka měla pár zoubků na ostří, tak si krátím dlouhou chvíli zalezlej v rohu hlavního nádraží v Brně a snažím se při tom broušení vypadat nenápadně. Nějak se tu rojí policajti.
Když tu najednou slyším za svými zády pislklavý hlásek : "Je na vás vidět, že potřebujete spásu, nebojte se nastoupit pravou mravní cestu a otevřete své srdce jedinému Bohu, který vás dozajista přijme. Nebojte se a podejte Bohu ruku a brána do království nebeského se vám otevře, načež budete navěky spasen."
Otáčím se s jednou rukou v kapse a v druhé svírám mačetu, které si ty dvě asertivní důchodkyně nevšimly. Ptám se pomalu a tónem, ve kterém zhruba stejně vřelosti jako v masovém hrobě : "Cože jste říkaly ?"
Důchodkyně začaly bezeslova couvat zaštiťujíce se Strážnou Věží a Probuďte se. V očích děs a přes rty jim už nepřešlo ani slovo. Otočily se a svůj ústup raději jěště zrychlily.

*

Místo děje: město Alba Iulia
Stát: Rumunsko
Čas: Kolem půlnoci

S kamarádem Martinem jsme se vydali do Rumunska a mačeta pochopitelně nemohla chybět v mojí výbavě. Po tom, co nám ujel autobus jsme zkejsli v Alba Iulia a v hospodě u piva Ursus přemýšleli, jak přečkat noc. Hospodskýmu jsme se moc nelíbili, protože jsme prokoukli jeho snahu nás na pár pivech natáhnout o asi tak 300%. Bylo jasný, že noc budeme muset přečkat na autobusovým nádraží.
Nikde nikdo, ticho, do odjezdu dalšího autobusu asi sedm hodin, jediná zářivka jenom matně osvětluje celou plochu nádraží. Když v tom se ze tmy vyloply dva stíny a zamířily k nám. Rychle vytahuju mačetu a schovávám si ju za záda, Martin zas do dlaně skrývá slzný sprej.
Dva stíny přicházejí blíž a už je poznávám, jsou to ti dva týpci co se na nás nalepili v předposlední hospodě.
Přišli až k nám a tváří se velice důležitě. Prokmitli nám před očima rychle nějakou průkazkou, prohlašují, že jsou od rumunské policie a nekompromisně si říkají o naše pasy. Rumunskoněmecky jsem jim vysvětlil, že naše pasy jsou na naší ambasádě v Bukurešti, odkud jsme právě přijeli a že nás to velice mrzí, že jim je ukázat nemůžeme. Ty dva to evidentně zarazilo, cosi si řekli, zase prokmitli občankama a prohlásili, že jsou tajná rumunská finanční policie, která kontroluje toky peněz a musíme se prokázat určitou sumou teď hned tady na místě.
"Ale my jsme chudí studenti a máme málo peněz." Říkám čistou rumunštinou, což ty dva evidentně udivilo. "A kam jedete ?" Ptá se "policajt".
"Do Abrudu." Odpovídám po pravdě.
"Lžeš, do Abrudu se nesmí, explodoval, je tam velkej kráter a pro cizince je to zakázaná zóna, můžem ti prodat povolení, protože náhodou pracujeme ne úřadě, kde se povolení vydávají." Zkouší to teď "úředník" po dobrým.
"Ale my jsme chudí studenti a máme málo peněz." Povídám zas já.
"Tak jste zatčeni námi, to jest rumunskou tajnou policií !" Uhodil "policajt po zlým.
"Prosím, neubližujte nám, jsme ubozí turisté ze západu a bojíme se..." Svírám pravou rukou za zády mačetu, o čemž nemají ty dva zjevy ani ponětí.
"Aha, to je jiná. Dáte nám každýmu 100 tisíc Lei a nic se vám nestane !" Změnil se "policajt na sprostýho vyděrače.
"To je hrozně moc peněz, jsme ubozí turisté a bojíme se o život !" Snažím se vypadat hodnověrně.
"Každýmu z nás dáte 500 tisíc !" Uhodil vyděrač.
"Ale..." než jsem stačil něco říct, skočil po mně druhej, kterej se tvářil strašně výhružně. Bylo vidět že se cítí jako na koni.
"Dej mi půl miliónu, nebo tě zabiju !" Křičí mi do obličeje a svá slova doprovází důvěrným gestem, čili pohybem palce na krku.
Ani se nenadál a dostal do rozkroku kopanec kanadou a tesně kolem hlavy mu prosvištěla mačeta. Na nic dalšího nečeká a s výrazem smrtelného děsu ve tváři prchá obdivuhodným tempem skrz autobusák do tmy.
Druhej chytl dávku slzáku od Martina a je trochu dezorientován. Schytal několik kopanců pohorama, pozdějc se bude chlubit i několika otisky kanad na prdeli. Po jednom kopanci z něj vypadávají doklady. Rychle je berem a necháváme ho být. Však má teď jiný starosti. Tmou se nese jeho nářek a my utíkáme na opačnou stranu...

Poznámka: 1Kč tehdy obnášela 1000 Lei, tak si spočítejte, kolik po nás ti dva chtěli...

*

Končilo zrovna hodně suchý léto, pár týdnů pořádně nekáplo a jeden můj oblíbenej zlatonosnej potůček pod Jeseníkama se sotva ploužil mezi kameny.
Les byl tak suchej, že se stačilo na chrastí jenom trochu špatně podívat, aby chytlo plamenem. Jenže uvařit jsem si potřeboval, vařič nevozím a okolo to sucho.
Vyrejpl jsem drn, vykopal tak dvacet cenťáků hlubokou díru, skoro metr v průměru, dno polil vodou a uprostřed si rozdělal malej čmuďáček, tak akorát na jeden ešus.
Byl jsem zrovna v nejlepším, ve vlhké trávě u potoka rostlo pár hříbků, polívka začínala vonět.
"Občane, víte, že jste porušil zákon ten a ten a rozdělal si oheň v CHKO Jeseníky za sucha ?".
Lesní stráž, ukazuje mi odznak a průkaz, velice ho zajímá moje občanka.
"No jo, já vím, že je sucho, snažil jsem se rozdělat takovej oheň, abych nic nezapálil, protože mám hlad a chci si jenom uvařit," odpověděl jsem pravdivě.
"Něco s tím uděláme, počkej tady," řekl pan Lesní stráž po tom, co si pořádně prohlídl ohniště. Naskočil na kolo a kamsi odkvačil.
Přemýšlel jsem, jestli se mám sbalit a zmizet. Ale co, moji občanku už viděl, oheň je uhašenej tak dobře, že zítra nikdo nepozná, že tady nějakej kdy hořel. Netrvalo ani čtvrt hoďky, když se pan Lesní stráž s úsměvem vynořil z lesa. Vedle ohniště vysypal ze síťovky hromádku krásnejch hřibů, vyndal opatrně pár vajíček a skelničku sádla. Nestačím valit oči.
"O kus dál si nějací týpci rozdělali oheň přímo na jehličí, tak jsem jim to sebral a dal pokutu. Kdysi dávno jsem dělal vedoucího v pionýru, a tak dobře založený ohniště jsem od té doby neviděl, takže ti tady povoluju rozdělat si malej oheň a udělej si smaženici, ať po Jeseníkách nechodíš hladovej !"
Z kabele vydělal ještě kus slaniny a půlku chleba, rozloučil se, nasedl na kolo a odjel.
Zůstal jsem stát jak opařenej, ještě pěkně dlouho mi vrtalo hlavou, koho jsem to vlastně potkal...