Domluvil jsem se s Waki, že se k určitému datu sejdeme u Zázrivej a uděláme si ramontickej přechod hřebenovky Oravské Magury. Waki společne s Tonym, Šémou a Indym dělali delší přechod slovenskejch hor, tak jsem se chtěl aspoň na kousek připojit.
Jenže… Do deníčku jsem si sraz napsal omylem o den dřív a moc jsem se pak divil, že jsem Tonyho a spol. nikde nepotkal.
Přešel jsem hřebenovku sám, ostatní klusali den za mnou. Navíc hodně bouřilo, potkal jsem tři bouřky v jediném dni a ješte pršelo celou noc. Spal jsem na verandě hotýlku, kterej stojí u silnice v sedle.
„Zmrznete, dejte si čaj,“ loucí se mnou v noci perzonál. V dálce rachotí hrom.
Ráno aspon už neprší, kus za sedlem v lese se mi daří rozdělat ohen a uvařit si. V kanadách mám díru a teče mi do nich.
Na lesnatém hřebeni se občas cpu borůvkama, výhledy nic moc, kolem je akorát opar a lesy.
Večer nad Tvrošínem. Na noc se chystám v posedu s fantastickým výhledem. Mám jako na dlani panorama od polské nížiny, přes Vysoké Tatry přes Chočské vrchy až po Malou Fatru. Bílé vápence ve vzdálených Vysokých Tatrách září v zapadajícím slunci do dálky.
Ráno je celé údolí Oravy zahaleno mlžným mořem. Sklánějí se do něj svahy Oravské Magury a Skorušinských Vrchů. Tatry se rýsují ostře proti východnímu obzoru. Opět se chystá k dešti.
Podzim zas jednou porádne pozlatil krajinu do fantastickejch barev a ve vzduchu už bylo cítit, že léto už umírá a brzo predá vládu zime.
Na státní svátek bylo nebe jak vymalovaný, takže nikam nejet by byl težkej smrtelném hrích. S klukama jsme byli domluvení predem. Od Bloudení jsem se s Hynkem a Vetvickou nevidel, takže u ohne pod previsem nedaleko Kokorína bylo dlouho o cem mluvit. Koloval rum a rumunská višnovka. Okolo hlasite padaly kapky podzimního dešte do spadanýho listí, ale my jsme byli v suchu a pohode jak jen muže cloveku s ešusem horkýho caje v ruce být.
Druhej den jsme zahrabali veci do listí, a vydali se v pošmourným mlžným pocasí nalehko omrknout okolí a hrad Kokorín. Se setmením kotvíme v hospode. Samozrejme za úcelem cekání na ostatní kamarády. Ucím kluky zatím hrát chudzr – mongolskou karetní hru. V hospode je príjemne teplo, v krbovejch kamnech praská drevo. U Vetvone se projevuje jeho profesionálí deformace a prikládá, jenže pak nejak nemuže kamna zavrít. Hospodskej se a to pobavene dívá a pronáší památnou vetu: „Nejak ti nejde mladej, že ty máš technický vzdelání?“
Ostatní pricházejí zmoklí. Dve holky, kluk a pes. Prší, tak se táhnem na previs.
Ráno je sice mokro, ale skrz mraky se dere slunko. Máme pred sebou porádnou dávku kilometru. Pres jedny z proslavenejch poklicek a hrad houska až na Okna, kde je previs.
Postupne se vycasilo a od hradu Houska se nabízely fantastický pohledy na Bezdez. Cloveku se zdá, jakoby tu na zádech ležela nejaká obryne, kouzlo zdejší krajiny uchvacuje. Bolí mne noha, pajdám daleko vzadu za ostatníma.
Vetvicka nás neomylne vede k previsu, jenže se nejakým záhadným zpusobem potme ocitáme na druhé strane skal než máme být. Nakonec jsme však previs našli.
Sobota ráno, jdeme na zastávku Okna, protože chceme prejet dve zastávky vlakem. O pár hodin pozdeji se noríme do Ledovek, skalního mesta v bývalým VVP Ralsko. Hledáme Kliku, nejkrásnejší srub. Jenže Klika se nachází v neprehledným terénu na jednom z peti skoro stejnejch hrebínku nad jedním z údolí. Po zhruba hodine bloudení Kliku nacházím. Hodina hledání ješte nic není, jsou i lidi, kterí to meli pod kontrolou a nakonec spali ne vedlejším hrebeni. Hledali Kliku devet hodin.
Na srubu necháváme bágly a jdeme si prohlídnout fantastický previs Pomnenkác. Veci se mení. Stovky kostí a lebek odtud už zmizely, kempovka je taky pryc. Ješte že ve vedlejším údolícku zustal kamenný kruh napodobující Stonehege.
Jdeme ješte na vyhlídku nad Hradcanama. Je odtud fantastickej výhled na Ralsko a u nohou ti leží divocina bývalýho vojenskýho výcvikovýho prostoru.
Vecer za romantického, lec ponekud nepraktického svitu svícek hrajeme jak jinak chudzr. Rozfoukal se vítr a behem noci sílí. Klika je oprená o tri mohutný smrky, který se ve vetru samozrejme kývou. Když se obcas rozkývaly každej jinak v celým srubu zapraštelo, jakoby se hroutil, což nás všechny vzbudilo a zlovestný hucení vetru nám na klidu rozhodne nepridávalo.
Domu to mám nejdál, tak si v nedeli ráno s Hynkem a Vetvickou zalamuju palec a utíkám do Starejch Splavu na vlak. Paní na zastávce kroutí hlavou, vlak prý má hodne dlouhý zpoždení a nemuže ríct, kdy prijede. Pres trat prý leží popadaný stromy.
Nakonec se dostávám do Kolína a na nádraží potkávám Waki, byli na vandru na Vlhošti, asi o dvacet kilometru dál.
Na sklonku podzimu jsme se s Větvickou a jeho milou vydali na víkend na Oslavku. V pátek večer, když se už stmívalo jsme začali řešit, kde budem spát. Naštěstí se nám postavil do cesty srub Umírajda, tak jsme ho s radostí využili.
V sobotu bylo pošmourno, mlha, pršelo. Táhli jsme po skalách po proudu Oslavky a občas potkali nějaký sruby, jenže zamčený. Skály se daly obejít většinou spodem, těsně kolem řeky, ale jednou, dvakrát jsme museli horem. Vysoká s titleánkem nahoře ale spodem obejít nešla. Oslava hučela v peřejích pres balvany a narážela do skal. Museli jsme vysoko, až na hranu údolí.
Večer poblíž Čertova jazyka. Pršet už přestalo, ale všechno je nasáklý vodou. Nikde v dosahu nejsou smrky. Snad oheň rozděláme z těch pár mrtvech břízek, co tady jsou.
O hodinu později. Plamínky hořící březové kůry vedou defenzivní boj s olšovejma a bezovejma halouzkama. Větvicka mačetou strouhá hobliny z jedné haluze a přihazuje je na ohýnek. Ten to zdává, hobliny se dají ždímat. O další hodinu později se ohýnek postupně rozhořívá, musíme do něj ale pořád foukat. Po další půlhodině už můžeme vařit, konečně.
V neděli nás čekala podmračená cesta dolním kaňonem řeky úzkejma cestičkama po skalách nad řekou až do Oslavan.
Pomalu se slejzáme na hlavňáku v Brně. Hromada lidí odrekla, takže vyjíždíme směr jih spolu s Waki, Fráňou a Štehnětem. S přestupama v Hrušovanech nad Jevišovkou a Znojmě vystupujeme v Šumné, kde na nás čeká Bláža. Pak ještě po kusu cesty dorážíme pešky do Lesné a čekáme na Pražskou a Plzeňskou sekci ve zdejší osvěžovně.
Místní oslavují prezidenta. Bez kompromisu si s nima každej musíme dát velkýho ferneta, protože jsme konečne republika.
"Hoši, néste náhodó vegoši ?" Ptá se nás jeden podnapilej místní zemědělec a okázale přitom ignoruje Waki i Štěhně. Jeho kolega u vedlejšího stolu momentálně ukazuje ostatním starožitný ruční pluh.
"Nejsme," kroutíme s Fráňou a Blážou hlavama.
"To su rád, to já vám něco dám." Odešel a za chvíli se vrátil s domácí tlačenkou a klobáskama.
"Déte si," vybídl nás. dlouho jsme se přemlouvat nenechali...
V tom do hospody jako bouře vtrhnul Indy, za ním Šemík a ještě Seyček s Ferdou.
"Jé, maso..." Dorazili bez úhony Indyho škodovkou. Indy rozbaluje mapu a ukazuje trasu : „Tak pujdeme tudma…“
„Ale Indy, to je celou dobu v první zóně národního parku, tady a tady budem muset brodit a tady je kreslený kamenný moře…“
Indy na to : „To je dorý, mám to pod kontrolou.“
U ohně zašitého před zraky kanadské jízdní policie (rozuměj ochranářů) pomlouváme nepřítomné.
"...Tak jsme lezli tou zledovatělou stěnou po firnu kamsi nahoru, Ilyč si spravil boty podle svýho a mačky odmítl. Hodně se opožďoval, když jsme najednou v mlze slyšeli výkřik a kdesi v hloubce se vzdalující Ilyčovo Doprdelééééééé..." Vypráví Seyček.
Po kafi a cigaretě pokračuje vyprávění o jiném vandru:"... Tenkrát tam bylo hafo sněhu a museli jsme jet po lavinézním svahem. Jeli jsme po jednom, předposlední Čajda. Ferda ale najednou zařval Počkejtéééé a my pak slyšeli přímo nad Čajdou mohutné whouuummmmmm, lavina jak prase, Čajda jel do bezpečí úplně jak Neumannová a naštěstí přežil..."
Po pár kilometrech a o nějakou tu hodinu později jsme už hluboko národním parku Podyjí a zatím se chováme spořádaně. Neopouštíme značený stezky. Návštevní řád NP jsme porušili jenom trošicku na Ledových slujích, pak až k vyhlídce na hrad Hardegg jsme ješte víceméně spořádaní. Po pokochání to začlo. Hrneme se průsekem směrem od silnice k řece. Na skále nad nádherným meandrem Dyje se dělíme. Ferda, Seyček, Šéma a já sestupujem k řece, Indy už tam někde zkoumá nějaký bunkry, ostatní jdou dál sporádaně. Sraz je hospodě v Lukově.
Údolí, nebo spíš kaňon Dyje je něco fantastickýho. Řeka plyne hlubokým údolím bez lidí, kdo sem taky touto dobou lezl. Nikde nikdo, jenom na našem břehu vede vyšlapaná pěšinka a u řeky jsou v pravidelných intervalech zapíchnutý cedule „Pozor, státní hranice prochází středem řeky“.
Před Vraní skálou se rozhodujem jít radši po hraně údolí, protože skály prý spadají kolmo do vody a obejít se to nedá, musí se jedině brodit.
Indy se Seyčkem nám kamsi zmizeli. Já jsem blbe šlápnul, pajdám. Když nacházíme značku, jdu do Lukova rovnou, ostatní hrnou ješte na Nový Hrádek.
Cesta po rozbité asftitlece mi dala pořádně zabrat.
"Kampak, první nám musíte ukázat občanku." Tón hlasu nepřipouštěl ani náznak odporu.
"A proč," ptám se. "Protože Pohraniční policie." Odpovídá příslušník s úsměvem. Waki a Fráňa opodál se baví, už jsou zkontrolovaní.
Bláža a Štěhně už sedí v Hospodě. Brzo se slejzáme komplet. Indy žhaví telefén. "To mám kvůli Janě," vysvětluje.
Přijela za náma Mirka ze Znojma, neznám ji, ale ostatní jo. Má narozeniny, tak nám přinesla lahvinku červeného. Ta však mizí v Indyho báglu.
Po ranním probuzení, který naštestí nebylo tak časný jako včera táhneme za Seyčkem a Indym na Nový Hrádek, nikde jinde určitě nespali. Všechno je samozřejme zavřený, ale máme to přece pod kontrolou, tak přelejzáme, podlejzáme a jinak překonáváme mříže. Tím pádem jsme hrad prolezli úplně celej.
Už se připozdívá, tak se pred další cestou posilujeme dobrým vínkem a poračujeme v cestě.
Sestoupili jsme příkrým svahem po cestičce až k řece a pokračujeme po proudu. letní povodně tu musely pekne řádit. Tři metry nad hladinou visí na větvích žmolky suché trávy. Dáváme se cestičkou po proudu. Pod jednou skálou leží tuhej divočák. Už je slušne okousanej, ale chlupy ješte má. Ze skály padal a príšerne rval. Na březích řeky se ješte kupí ledy, nikde nikdo, ticho. Jenom my, les, řeka, skály, modrý nebe a sklánějící se slunce.
Po jednom z přítoků jsme vydupali do vesnice a zapadli do hospody. Neděle odpoledne, počasí se zkazilo, optimismus je pryč. Ptáme se paní hospodské, kdy jede vlak na Znojmo. Prý po šesté, fajn, je pul páté a něco, můžem ješte v pohodě pokecat.
Když jsme došlapali ty poctivý dva kiláky na zastávku, zjištujeme, že vlak jel v pět, další jede v půl deváté. Waki se Štehnětem zoufale stopují.
Obětavej Indy to naštestí měl pod kontrolou a ten kousek do Znojma (15 km) nás vzal svou škodovkou.
Rybníky jsou tam opuštěné, voda z nich se i pít dá. Večerní písně ti zpívají žáby a komáři.
Chrámy lesa. Paprsky slunce se zabodávají do stinných míst pod rozložitými korunami buků. Jasně zelené větve ti mávají na pozdrav. Dýchá tu na tebe vůně humusu a mechů, těla lesních velikánů odumírají pomalu.
Strop lesního chrámu podpírají silné stříbrné sloupy jedlí.
Voda divoká i klidná, nese listí, kterým otáčí ve vírech v tůních, rozděluje země. Padá z nebe, vyvěrá zpod skal a odtéká do dvou moří.
"Tak vyzvednem Větváka a pojedem na vandr, vždyť je doma zamčenej jak zakletá princezna..."
No jo, když nemůže hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. Je tomu už skoro dva měsíce, co jsme se vrátili z Turecka a za celou tu dobu jsme simpořádně nepokecali. Větvička má doma hromadu úkolů, takže oblast našeho putování je jasná - Broumovský výběžek.
Větvička na mně kouká jak na zjevení. "Kde se tady bereš ?"
"Jedem na vandr, sbal si bágl," odpovídám.
"Ale já nemůžu, mám moc práce," nechce Větev věřit svejm uším.
"My ti pomůžem."
Takže jsme celej večer řezali a zavařovali švestky, vařili a kecali, i slasti vířivé vany jeden po druhém okusili.
Mlhavým ránem v mírném dešti vyrážíme směr Polsko. Prolézt Beldné Skaly a okolí a pak se zas vrátit do Machova, kde Větvička bydlí.
Bledný Skaly pomalu ztrácí romantiku. Trasa skrz město je opravená a odbočky zamřížovaný, aby v nich asi nehynuli zbloudilí návštěvníci. Matně s Waki a Hynkem vzpomínáme na naše první Bloudění, které mělo první kontrolu ztracenou někde tady.
Když jsme se nabažili skal, vydáváme se v houstnoucím dešti směrem na Hejšovinu.
Pod horou se vybírá v boudičce vlezný. Ignorujem ji a stoupáme po schodech nahoru. Chcem si najít nějakej suchej převis, ale na Hejšovině, nejvyšší hoře z křídového pískovce to asi nepůjde. Vypadá to tam jako na Beldných Skalách, akorát výškově mnohem členitější a nebezpečnější.
Nakonec táboříme zašití v lese pod horou. Vytahuju nedožerky z Rumunska a překvapení - flašku vodky ze zimní Ukrajiny.
Ráno je modrý, z mlh vstal nový den, svítí sluníčko. Vracíme se domů do Čech, Větvičkovi přijeli rodiče.
Zas žloutne zem,
a stromy svlíkaj listí.
Rána jsou chladný,
a slunce nezná stín.
Blíží se den, kdy nejste si moc jistý,
až vlak zahouká, že neodjedete s ním ...
Touto dobou slaví narozeniny Bára i Waki, takže kde to oslavit líp než na vandru. Lokalitu vybrala Waki - první noc srub Čon-Wanbli-Tanka kousek od Zakšína, druhou noc na převisu Kapka - nejkrásnějším převisu, který znám.
Slezli jsme se páteční večer, předali dary a vytáhli oslavenecké pokrmy. Vytvořil jsem šneky z kynutého těsta s ořechama a skořicí, Hynek upekl zelňáky, ale u většiny nějak neodhadl ochucení pepřem...
V sobotu jsme jen tak bloumali po okolí hromadama zlatýho listí, krmili se bukvicama, kterých se tu válely hromady a prohlíželi si sruby, kterých tu je požehnaně.
Večer nás zastihl na komorním převisu Kapka. Koluje višňovka a čaj, vytahuju velký trumf - šneky z listového těsta s makovou náplní podle starého rodinného receptu. Jenom se po nich zaprášilo.
Bára čte svoje zápisky z Turecka, vzpomínáme. Ve světle mihotavých plamínků ohně tančí stíny ve voštinách skal a den umírá...
Ráno zbejvá jenom zalomit postupně palec Waki a Báře - oslavenkyním, pak Hynkovi a Větvičkovi. Dlouhá je cesta ze Zakšína domů ...
Větvička zase nemůže na vandr, protože mu do toho něco vlezlo, takže jedu jenom já a Hynek.
Hledání legendární Kliky nám zabralo asi hodinu, což je dobrej čas. Někteří to měli tak pod kontrolou, že nakonec spali na vedlejším hřebeni.
Brzo bublá čaj a voní něco k snědku. Je už dost pozdě, protože tímhle směrem jsme z Prahy stihli tak-tak poslední vlak.
Ledovky jsou naprosto liduprázdný a taky nepřehledný. Z nízkých mraků mrholí, sem-tam sprchne, omrkli jsme Poměnkáč a Stonehege a pak ztratili cestu.
Bývalý VVP Ralsko. Obrovská letištní plocha se ztrácí v mlze. Šlapem po ní, začátek i konec se nám skrývá. Za přistávací plochou roste vřes po kolena a březové lesy. Silně to tu připomíná tajgu. Táhnem pořád na východ, když se setmí, táboříme u zamrzlé tůně ztracené v lesích. Naštěstí led není moc silný, voda se dá nabrat.
Přecházíme oboru, a pak bloudíme po okraji vojenského prostoru. Mlha, deprese, nekonečná cesta do Mnichova Hradiště. Ještě že občas narazíme na jabloň.
Větvička zas nemůže jet, no co, jeho smůla.
Podzim se přihlásil o slovo a do krajiny kolem Vlhoště foukl společnost závojů mlh, nízkých mraků a mohutné vrstvy listí pod starými buky.
Ani já, ani Hynek jsme tu nikdy nebyli, pro hledání převisu zvaného Galathea máme jenom mlhavé informace, leč po delším hledání ve tmě se podařilo.
Pod pěkným převisem zahořel oheň, zavoněl čaj a smažený špek, zazněl rozhovor a tiché broukání písní.
Ráno bylo mlhavé. Navíc je okolo Galathey málo dřeva na topení, takže mi dalo dost práce přitáhnout aspoň tolik, kolik jsme spálili. Myslivci okolo naháněli divočáky, ale nám nic neřekli, takže jsme se radši v tichosti sbalili a vyrazili směrem k jihu.
Škoda, že s náma nebyl nikdo, kdo Roverky aspoň trochu zná. Navštívili jsme akorát prosnulé převisy Krápník a Tisícák, jinak jsme v houstnoucí mlze a tmě skalama jenom proběhli do osvěžovny v Zakšíně a odtud rovnou na Kapku - nejkrásnější převis co znám.
Nedělní cesta do Liběchova na vlak byla dlouhá a namáhavá. Aspoň, že se během ní daly mlsat plody podzimu - šípky a trnky.
...Loudavý,
Jsou podvečerní návraty,
Když člověk ví že za vraty,
si všední den zas píská...