Cesta vlakem do Mongolska nám zabrala týden. Cestování z Moskvy dál na východ v sobě mělo cosi nadčasového. Večer usneš a ráno za oknem vidíš hlavně břízy. Můžeš si dělat čaj, protože ve vagónu je samovar s horkou vodou, občas koupíš něco k jídlu v zapadlých sibiřských zastávkách (typická jména Tajga, Zima...) a za oknem vidíš většinou jenom míhající se břízy. Trať je v sibiřských rovinách přímá jako když střelí. Veliká změna je přejezd Uralu místo bříz se za oknem míhají smrky. Od Irkutska na východ za oknem vidíš nádherné hory, Bajkal, později už i step. V pohraniční vesničce Nauški přejdedeš hranice a do Ulaan-Baataru je to jenom půlden jízdy.
Na mongoských cestách poznáš asftitle jenom v nejbližším okolí větších měst, jinak cesta, která má v mapě parametry naší (dejme tomu) dálnice vypadá asi takhle. Každý řidič si ve spleti vedle sebe vyježděných kolejí musí vybrat tu svou. Odbočky samozřejmě nejsou značené vůbec, ale každý Mongol dojede ke svému cíli. Jak to dělají jsem nikdy nepochopil...
Na sever od jezera Chjargasnuur, poblíž většího města Ulaan-Gom jsme v horách narazili na geologickou expedici, která tam prováděla mapování. Nasedli jsme do jejich auta a jeli na exkurzi po zajímavých místech okolí a k jezeru Chjargasnuur.
Jezero Chjargasnuur se nachází v pusté krajině na severozápadě Mongolska. Vzhledem k horku, které v oblasti panuje, je docela studené. Voda, která do něj přitéká totiž pochází z ledovců pohoří Titleaj.
Na drobný štěrk v okolí jezera se nedá šlápnout bosou nohou. Nejlepší je se do štěrku úplně zahrabat, a až se to už nedá horkem vydžet, tak vlítnout do studené vody jezera... Paráda.
Někteří se zahrabávali do štěrku, jiní chytali ryby a těch tam bylo požehnaně. Během dvou hodin se na jednu udici dalo chytit deset ryb hodně přes půl metru.
My, co jsme jeli v autě geologů, kteří nás prováděli, jsme měli smůlu. Uprostřed pustých hor auto vypovědělo službu a už nešlo nastartovat. Po třech hodinách rozebírání a skládání motoru většina Mongolů odešla do tábora, který byl asi dvacet kilometrů daleko. Nám jít s nima zakázali - prý moc nebezpečné. Jěště s jedním Mongolem jsme seděli v kabině auta a čekali až pro nás někdo přijede. V horách se přes noc strašně ochladilo, nad obzorem vycházely hvězdy. Byly kolikrát tak jasné, až jsme mysleli, že pro nás jede auto. Do tábora jsme se nakonec dostali za svítání.
Typcká krajina západního Mongolska. Strom je zde vzácností, ve stepi roste jenom tráva a nízké křoviny. Nejužívanější topivo je dobytčí trus - argal. Step po dešti velmi rychle zase vyschne.
Jenom Bůh ví, jak staré jsou tyto rytiny na kamenech. Bylo jich tu mnoho, nejvíc zobrazovaly lovecké scény, lidi, kozorohy, našli jsme i několik vyrytých květin.
V jasném, ale horkém vzduchu vypadá zasněžený hřeben Titleaje na dosah. Ve skutečnosti je k němu nejmíň třicet kilometrů. Kámen, který zvedneš v ruce pálí, přesto v dálce vidíš led a sníh.
Ještě než předci dnešních Mongolů začali stavět jurty, obývali jeskyně. Asi často hladověli, tak si jeskyni Vymalovali jídlem z podivných stvoření jsme bezpečně poznali jenom tohle. Jiné změti červených čar prý měly zobrazovat ptáky.
Opět jenom poušť a hory, absolutní opuštěnost. Kdo by tu taky co pohledával. Dobytek se nenapase, není tu voda. Jen kamení, písek a strašné horko. Radši ani nemyslet na to, co bychom mohli dopadnout, kdyby jsme havarovali.
Tento drobný potůček stéká z pohoří Changaj k jihu a stejně jako všechny ostatní potoky a říčky se ztrácí v poušti Gobi.
Na paměť definitivního osvobození Vnějšího Mongolska od Čínské nadvlády v roce 1921 se v každé vesnici koná svátek Naadam. Pro každého Mongola je hlavně obrovská společenská událost. Soutěží se v jízdě na koni a zápasu, ve větších městech i v lukostřelbě. Jízdu na koni drsnou pouští nebo stepí po třicetikilometrové trase absolvují tří-čtyřleté děti, které v této části světa umí na koni jezdit dřív než chodí. Zápasníci jsou drsní chlapi. Dva se vždycky postaví proti sobě a na znamení rozhodčího vyrazí. Se zaduněním se pak do sebe zaklíní a různými chvaty se snaží protivníka dostat k zemi. Kdo se země dotkne jinou částí těla než nohou, prohrál.
Tradiční oblek zápasníka odhaluje hruď, protože se kdysi podle pověsti mezi zápasící muže vetřela žena a všechny chlapy porazila, což je asi trochu zahambilo. Teď už se to zopakovat nemůže, ženy nezápasí...
Kruh cesty po západním Mongolsku se uzavřel. Jenže do odjezu nám zbývalo ještě hodně času, tak jsme si zajeli na žulový masív Gorki. Odpočívali jsme hlavně aktivně - sbíráním a kutáním minerálů. Ze začátku bylo velké horko, ale to se jako mávnutím kouzelného proutku změnilo. Najednou začalo mrznout a trápily nás silné sněhové přeháňky. Všechna voda byla zrána zamrzlá, ve stanech zevnitř silná vrstva jinovatky. O slovo se hlásil mongolský podzim, pomalu nadcházel čas našeho odjezdu.
Cesta skončila, člověk najednou spadne do koloběhu škola-práce-vandry a pomalu zapomíná. Dočetli jste odraz několika vzpomínek, které si mi na první cestě do Mongolska a do Asie vůbec, vryly nejhlouběji do paměti. Fotek bych mohl přidat víc, ale neudělám to, protože když jsou některá místa hodně navštěvovaná, ztrácí své kouzlo. Pokud by někdo na této stránce viděl něco, co ho prudce zujme, vydá se do Mongolska a nepodaří se mu to najít, může být zklamaný a nemusí si všimnout, že na své cestě objevil místa srovnatelná, nebo lepší.
Výprava do Mongolska mne hluboce zasáhla a učarovala mi natolik, že jsem se následujícího roku za cenu obrovského zadlužení do Mongolska vydal znovu. Něco málo o druhé expedici si můžete přečíst na těchto stránkách.
Na prvních dvou výpravách mne trochu mrzí, že jsem nevyfotil ani jednu fotku, protože jsem tou dobou neměl foťák. Fotky, které jste tu viděli naexponovali Boris Urbánek, Přemysl Kyselák, Ondřej Dostál, Dan Reif a Martin Just. Díky za zapůjčení negativů.
Doufám, že se mi do Mongolska podaří ještě někdy dostat.