Mongolsko 2001

"Tam kde se smrtka s létem snoubí, tam kde je Gobi symbol zhouby..."
"Žlutá je barva slunce, palčivá je pro evropana barva pouště. Palčivá, jako kůže sedřená pískem."

Slunce září vysoko na obloze. Oslepuje. Kolem nás se nic nepohne, ani stéblo sežehnuté trávy, ani mírný závan větru. Teplota vzduchu stoupá, člověk to pocítí i svým dechem, teploměr k tomu nepotřebuje. Snad je lepší nevědět, kolik stupňů by právě naměřil. Nehybný žhavý vzduch zkresluje vzdálenosti a vše živé zalezlo před vražedným sluncem někam do stínu. Kámen zvednutý ze země pálí v ruce tak, že jde stěží udržet, ale musíme si rychle zvyknout, protože čas, který máme vyměřený pro okolí somonu Mandal-Oboo ubíhá příliš rychle.

Každého dne vyrážíme za svítání, abychom v terénu stihli co nejvíc práce, než se poušť promění v sálající výheň. Asi 15 km východně od našeho útočiště leží vulkanická struktura Bajan-Chušuu. Laik by tu marně hledal fotogenické souměrné kužele sopek, lávové proudy, horké prameny, nebo gejzíry. Sopečná činnost tu skončila dávno před tím, než vyhynuli dinosauři, takže v dnešní době jsou kužely sopek snesené erozí a zbývají z nich jenom vypreparované přívodní kanály, které se tyčí nad krajinou.

Rozhled ze zbytku jednoho takového přívodního kanálu je úžasný. Na všechny strany jen poušť, prakticky bez vegetace a bez jediné známky lidské přítomnosti. Mírný vítr zvedá zrnka drobná zrnka písku, která chrastí v suchých křovinách, sem tam za zachřestění drobných kamínků proběhne malá agama. Jižní obzor nám uzavírají nejasně se rýsující hřebeny pohoří Gurvan-Sajchan. Jediné co ruší přírodní kontury rozsáhlého, tězko rozeznatelného kráteru jsou rýhy po geologickém průzkumu.

Vodu, kterou nám nabrali v těžařském táboře jsme dávno vypili a z nás ji vysálo zase žhavé slunce. Naštěstí máme přístroj GPS a několik podrobných vojenským map, sice z roku 1946, ale v těchto končinách se věci nemění až tak zásadním způsobem, že by mapy dnes pozbyly aktuálnosti. Důležité je, že jsou na nich zaznačeny prameny včetně jejich vydatnosti (v litrech/sek.). Vybíráme si tedy jeden z těch vydatnějších a z mapy odečítáme souřadnice. Přístroj GPS nás k němu neomylně vede. Už z dálky ale vidíme obrovské stádo líně přežvykujících velbloudů, od nichž se šíří šílený smrad. Musíme je od studny odehnat, mají žízeň a také chtějí pít, jsou dotěrní a agresivní.

Gumovým vakem na dlouhé tyči nabíráme z hluboké díry vodu. Jenže pro nás asi moc pitná nebude, má zelenou barvu, plave v ní plno malých zvířátek a kousků velbloudího trusu. Dalo by se říct život v každém doušku a ještě ke všemu páchne jako velbloudi. Na zahnání žízně musíme počkat až do tábora, kde mají hluboký vrt s mnohem lepší vodou než je tahle.

V táboře těžařů zlata máme vyčleněnou jednu jurtu (mongolsky se jurta správně řekne ger) a stravujeme se spolu s geology. Večer jen tak lelkujeme po kopcích nedaleko tábora, když k nám přijíždí mladý pastevec, jehož jurta stojí opodál. Zpráva o bílých geolozích v táboře se už roznesla po okolí. Svoji mongolskou slovní zásobu jsme vyčerpali velmi rychle (Dobrý den, děkuji, nashledanou, jedna, dvě, tři, čtyři, pět, kolik tugriků, jedno pivo, Olgoj-Chorchoj) takže se dorozumíváme hlavně rukama-nohama. Projevujeme přání projet se na jeho koni, což je nám hned splněno, načež se všichni ostatní Mongolové v táboře velice baví tím, jak nám tak základní životní dovednost, jako je jízda na koni nejde. Nakonec zveme našeho nového kamaráda do naší jurty, vytahujeme česko-mongolskou konverzaci, něco k jídlu, trochu pití a začínáme konverzovat. Věty typu "ukažte nám historické památky vašeho města", nebo "platí se záloha na láhve ?" atp. nám v poušti asi moc platné nebudou. Nakonec jsme si ale velmi dobře popovídali. Náš mongolský kamarád vždy po dlouhém listování v česko-mongolské konverzaci vyhledal větu typu "Jak se vám líbí v Ulaan-Baataru ?" a my jsme po dalším dlouhém listování odpověděli prstem zapíchnutým u věty "Ano, počasí je velmi pěkné." Takhle jsme si povídali dlouho do noci a dozvěděli se mnoho zajímavého ze života prostých pouštních pastevců.

Při odebírání vzorků projíždíme rozsáhlé pláně jakoby bez života, kde na lidskou přítomnost ukazují jen vyježděné cesty v poušťi. Nakonec máme možnost se přesvědčit, že kde je voda tam jsou i lidé. Po jednom dlouhém horkém dni, kdy sice foukal vítr, ale zase zvedal zrnka písku, která štípala v očích jsme se zastavili u jedné jurty na krátký odpočinek. Před horkým větrem ji chránil rozeklaný skalnatý hřeben, nedaleko vyvěral menší pramen.
Jurty, okrouhlé stavby z plstěných pásů navlečených na dřevěnou konstrukci se používají po celé středná Asii. Celé praktické obydlí, ve kterém žije většinou celá rodina se v případě potřeby jednoduše rozebere a naloží na dva, tři koně, jaky, velbloudy nebo nákladní auto a na libovolném místě se zase složí. Vstupujeme nízkými dveřmi dovnitř a zaujímáme čestná místa po pravici starce sedícího pod skromným buddhistickým oltářem naproti vchodu. Prakticky hned dostáváme každý misku s nápojem ze zkvašeného kobylího mléka - ajrakem, který je u nás znám jako kumys. Jeden z mladších obyvatel umí rusky, což vítáme, protože konverzace nebude komolena složitými překlady. Když Mongolové zjistili odkud přicházíme, ve tvářích se jim mihly výrazy velkého překvapení, úcty a hrdosti nad tím, že nás mohou pohostit. Dostalo se nám tedy exkurze do hloubi mongolské kuchyně.
Nejprve byl na řadě pravý mongolský čaj s velbloudím mlékem a trochou soli, k němu jsme dostali kostky sušeného tvarohu zvaného aaruul a sušenou smetanu öröm, jako hlavní chod se podávala silná polévka se skopovým a velbloudím masem s trochou zeleniny a nudlí. Nakonec se na zdraví vypila vodka archi, vykouřilo několik ručně balených cigaret janžuur, jako poslední nám byl nabídnut výborný bílý jogurt tarag a velbloudí kumys ingen-suu.
Venku mezitím zapadající slunce pozlatilo velbloudům srst a my jsme se museli s pohostinnou rodinou rozloučit.

Krásný poslední večer v geologickém táboře. Na nebi září neuvěřitelné množství hvězd, pomalu se ochlazuje. Zítra se vracíme do Ulaan-Baataru, což je 700 km vzdušnou čarou. My ale máme benzínu sotva na sto. Navíc se dovídáme, že v žádné vesnici v okolí benzín není, do Dalandzadgadu je to zhruba 80 km přímou cestou, ale přes písečné přesypy. Bylo by velmi nebezpečné tudy za daných okolností jet. Ředitel tábora nám benzín prodat nemůže, protože ho má málo a také potřebuje doplnit zásoby. Dostáváme však GPS koordináty benzínky, kde prý benzín určitě seženeme.

Nadešel den našeho odjezdu. Na poslední společné snídani s mongolskými geology dostáváme mísu masa, ze které trčí velké kosti a žebra. Prožíváme mírné rozpaky, protože nevíme jaký druh masa máme před sebou. "Velbloud, moc dobrý !", vysvětluje kuchař.
Jako hosté máme v míse jen to nejlepší, ovšem pouze z mongolského pohledu. Jsou to samé lojové a tučné kusy masa a k tomu pochoutka největší - velbloudí úd. Maso je jenom vařené se solí, bez jakéhokoliv koření a chutí připomíná hovězí.
Vkládáme souřadnice benzínky do naší GPS. Vzdálenost k benzínce vzdušnou čarou je 102 km, když nám bude přát štěstí, benzín který ještě máme vydrží. Jedeme vyprahlou krajinou směrem k východu. U každé jurty zastavujeme a ptáme se na cestu. Prašných kolejí vyježděných v poušti tu jsou desítky, různě se kříží o odbočují bez jakéhokoliv smyslu. Snažíme se sledovat ty nejproježděnější, ovšem i tato cesta se nakonec rozděluje na dvě.
Jedna cesta se stáčí mírně k jihu, druhá mírně k severu přes nízký táhlý hřeben, obě jsou zhruba stejně vyježděny. Nejpodrobnější mapa kterou máme je v měřítku 1: dva miliony a říká, že v těchto místech žádná cesta není, GPS ukazuje polohu benzínky přesně mezi oběma cestami 30 km od nás a široko daleko není nikdo, kdo by nám poradil.
Nakonec se rozhodujeme pro severnější cestu, která nás převedla přes nízký hřeben, za kterým se nacházela obrovská bezodtoká pánev na severu ohraničená dalším tmavě červeným hřebenem. Naše cesta protínala pánev přesně v polovině a na jejím východním okraji ležel somon Tsogt-Oboo i s benzínkou.
Benzín byl k mání s vysokohorskou přirážkou v přepočtu za 13,50 Kč za litr, takže jsme autu koupili plnou nádrž, sobě v nedalekém obchůdku české sušenky Disco (a zamáčkli slzu nostalgie nad pozdravem ze vzdáleného domova), pár sodovek a vyrazili bez většího otálení k severu. Od Ulaan-Baataru nás dělilo 750 km.


?????-????

Fotky naexponoval a naskenoval Jindra Kynicky

Na hlavní stranu