Rumunsko 2002

Brno, hlavní nádraží, patnáct minut pred odjezdem Panonie.
“Jak to, že jízdenka do Oradey stojí o 200 Kc víc ?”
“Slováci nebo Madari zdražili, máte si jízdenky kupovat aspon mesíc predem !”
“Ale vcera jsme se tady ptali…”
“Tak chcete tu jízdenku nebo ne ???”
“Tak jo, do té Oradey.”
“2835 Kc, platí tri mesíce jako zpátecní…”

Zdražení, které jsme necekali dokázalo udelat docela slušnou díru do našich rozpoctu. Když si nekdo vydelává na cesty brigádama v potu tváre a je pak svým zamestnavatelem ošizen, nemuže si dovolit zbytecné výlohy.
V Madarsku nás ješte obral pruvodcí, zkontrolovali celníci a byli jsme v Rumunsku. Rumuni zdražili jízdný a to docela dost. Puvodne jsme chteli jet na bahenní sopky, solný kras a divoké plynové ohne. Ted pojedem teda do pohorí Trascau. Jsou tam jeskyne a soutesky a je tam moc pekne.

„Kam jdete ?“
„Do Turdske soutesky.“
„Tak si dejte neco k pití a já vás tam hodím.“
Je deset vecer a my jsme už za tmy dorazili do vesnice Cheia nedaleko od mestecka Turda. V hospode se nás ujal veselej Rumun a rozumeli jsme si moc dobre i bez toho abychom umeli rumunsky víc než dvacet slovícek a on ani trochu cesky. Po pul hodine veselé terénní jízdy nás vyhazuje v kempu u soutesky. Loucíme se a jdeme k ohni, odkud je slyšet ceština.

Druhý den zkoumáme soutesku. Je to kanon s asi 300m vysokými sráznými stenami, je tam i pár zajímavejch jeskyní, ale zas až tak moc mne to nenadchlo. Betonovej chodnícek, davy lidí, vlezný, prísná rezervace… Lepší bylo, když jsme si vylezli nad rokli a kochali se leteckejma pohledama dolu.

„Sakra, proc nás nikdo nebere !“
Už pres pul hodiny stojíme u silnice po které jezdí auto za autem. V ruce mám cedulku s nápisem Salciua de Jos. Auta jenom pribrzdí, ridic si precte nápis a jede dál.
„Zahod tu blbou ceduli a stopuj normálne,“ radí Martin.
Zabralo to, bere nás hned tretí auto.
„Kam jedete, jsem student, nemám žádné peníze…“ Chrlím naucená sousloví na prekvapeného rumuna. Jenom kyne at rychle nastoupíme a jedeme. Umí ale jenom rumunsky a francouzsky, takže jsme si moc nepokecali.

„Kde je jeskyne Huda lui Papara ?“ Ptám se u hospody ve vesnici o zhruba 40 km dál a o hodinu pozdeji.
Rumun jenom unavene mávl k vápencovému hrebeni na obzoru a strucne prohlásil: „Tam.“

Vecer u jeskyne. Kdesi tajemne hucí voda, z druhé strany potoka vyrvává rádio stavíme stan na jednom brehu, na druhém táborí hlucná skupinka rumunu. Jsou to studenti z jakési prumyslovky v Baia de Aries, rychle jsme navázali družbu a kecali dlouho do noci.

Jeskyne Huda lui Papara je obrovská. Vstupní portál má na výšku asi 50m a mezi kolmýma stenama z jeskyne vytéká menší reka. Dovnitr se dá nakouknout ze zacátku asi sto metru po drevených chodníccích s prohnilejma prknama a traverzách, dál se dá lézt už trochu obtížneji po balvanech a vodopády se prekonávají po chatrných železných žebrících. Svetlo z venku do jeskyne vniká docela hluboko. Vedli nás tam dva Naši noví kamarádi, takže jsme moc nebloudili. Ukázali nám rozlehlý dóm s asi dvoumetrovými krápníky a pak nás vedli ješte dál do nitra hory.Odhadem jsme byli asi kilometr hluboko a dalo by se jít ješte dál, nemluve o nekolika prítocích. Celkove jsme u jeskyne strávili necelé tri dny, protože pršelo a potkali jsme tam dva Cechy, kterí nám dali velmi kvalitní mapu okolí.

Od jeskyne Huda lui Papara jsme pak šli na jih, k ponoru, kde se propadají potoky, které na druhé strane hrebene vytékají. Sice to byla monumentální stena, asi sto metru vysoká, pod kterou se stékaly dva potoky ale zas tak ohromný mi to nepripadalo. V dešti jsme šli roztahanou vesnicí dál na jih k Rimetské soutesce a po ceste obdivovali zdejší architekturu. Dalo by se to strucne nazvat jako stoh slámy na nízkém stropu.
Kousek od Rimetské soutesky jsme se utáborili na jednom pekném plácku Kvuli dešti jsme tam museli zustat celý den a noc, než se pocasí umoudrilo. Macetou se mi podarilo pokácet nekolik suchých stromu, takže aspon byl ohen i když lilo.
Rimeskou souteskou procházejí dve znacené trasy. Jedna jde travezem vysoko po skalách, druhá potokem. Rozhodli jsme se pro traverz. Cesta je strmá, dobre zancená, na nekterých exponovaných místech i zajištená, na jiných ne. Rimetská souteska je mnohem užší, hlubší a divocejší než Turdská. Nakonec jsme byli rádi, že jsme šli horem, protože po vode to bylo mnohem dobrodružnejší. Na lehko jsme si prošli tu nejdivocejší cást. Cesta byla zajištená ocelovým lanem na hladké stene asi tri metry nad hladinou potoka...

Pod Rimetskou souteskou je klášter Rimet, odkud nás svezl autobus do mesta Alba Iulia. Autobus dál do Abrudu už nejel, tak že to nejak prklepem pres noc na autobusovým nádraží.
Už z dálky jsem videl pricházet dva Rumuny, kterí se na nás nalepili. Ve vzduchu zacaly viset problémy. Kamarád si pripravil slzný sprej a nuž, já jsem za sebe schoval macetu.
Ti dva nám rychle ukázali cosi jako doklad a tvrdili, že jsou od tajné policie a chcou videt naše pasy. Tak jsem jim rekl, že naše pasy jsou na ambasáde v Bukurešti a že je tady ssebou nemáme. Vyklubala se z toho asi hodinová fraška, kdy "policajti" strídali národnosti (rumunská tajná policie, nemecká tajná policie, tajná mezinárodní financní policie) až nakonec došlo na zastrašování.
"Dej mi sto tisíc lei, nebo te zabiju !" Jeden z nich do mne zacal už docela silne žduchat, tak jsem ho trochu urychlil kanadou a vybehl na nej s macetou. V mžiku byl pryc a námestí prebehl tak rychle, že by z toho mohl být velmi slušný cas...
Druhý byl ke své smule starší, telnatejší a pomalejší, takže toho schytal trochu víc, já jsem mu mával macetou okolo hlavy, kamarád ho kropil slzákem. Pri jednom kopanci z nej vypadly doklady té jeho policie, ale on si toho vubec nevšiml a s desem v ocích (takový strach jsem u nikoho nikdy nevidel) utíkal pryc. My jsme sebrali veci a zdrhali na druhou stranu. Na vlakovém nádraží jsme se schovali a prohlíželi korist. Nemecký ridicák, nemecké sociální pojištení, hromada nemeckých vizitek a diár plný telefonních císel. Zdá se, že hochovi zbyly jen oci pro plác.
Ve tri nám odjíždel vlak asi na pul cesty do mesta Zlatna, odtud jsme pokracovali autobusem na križovatku v horách a pak stopem do vesnice Bucium.
Nad touto vesnicí je hora (Detunata Goala) složená z cedicových sloupcu. Je to neco jako naše Panská skála u Kamenického Šenova, ale asi stonásobne vetší a prirozené. Okolo skály jsou mohutná kamenná more, která z vrcholu vypadají jako malé nalámané sirky. Pod horou stojí nová chata, kde se o nás starali velmi vsrícní Rumuni, a když jsme byli jediní hosté, tak chatu zavreli a k hore nás dovedli.

Odtud jsme chteli pokracovat do mestecka Rosia Montana, kde jako na jediném nalezišti v celé Evrpoe teží témer nepretržite zlato od dob Ríma dodnes. Od správce chaty jsme dostali adresu na jeho kamaráda v Rosia Montane a vypravili se za ním. Najít cloveka jenom podle adresy "David Eugen - Rosia Montana" nebylo nic jednoduchého, ale podarilo se. Horší bylo, že pan Eugen na nás nechápave zíral a umel jenom rumunsky. Nakonec sehnal jednu paní, která, umela anglicky, takže prekládala. Dozvedeli jsme se, že spolu s clovekem, který nám dal adresu se nemají moc rádi, ale když jsme tady, tak jsme pro nej vážení hosté a byli jsme pohošteni a uloženi na sene.
Hned ráno jsme vyrazili do mestecka podívat se do jednoho zprístupnelého dolu. Je to pekná štola z roku 42 n.l.

V hornickém muzeu jsme potkali partu Brnáku, kterí jezdili po Rumunsku autem a druhého dne odjíždeli domu. Protože mne už dost tlacil cas poprosil jsem je, jestli by mne nevzali do Brna. Souhlasili. Když jsme jim vypráveli o jeskyni Huda lui Papara, chteli ji videt, tak jsme je k ní zavedli. Od jeskyne jsme to pak už brali autem smerem na Oradeu, prespali jsme pod Bihorem a jeli domu. Po ceste vystoupil kamarád a jel na Retezat. Když prijel domu, vyprável zvesti o bourích a krupobitích na hrebenech Retezatu a Godeanu, docela dobrodružný pocin. Když jsme z Rumunska odjíždeli, rádily na východe povodne. Když jsem prijel domu, tak první co na mne z televize bliklo bylo "katastrofální povoden v Ceských Budejovicích-voda postupuje na Prahu".

Na hlavní stranu