Cesta do Rumunska na přelomu roků 2003 a 2004

Pohoří Suhard

*

Soustředěnýmu tlaku kamarádů jsem dokázal vzdorovat jenom pár dní, když se nakonec Jirka uvolil k tomu, že mi půjčí, bylo rozhodnuto. Je jasný, že opravdu chcou, abych jel s nima.

*

25.12., večer. Větvička definitivně odpadl, jedeme ve čtyřech. Hynek, Jirka, Bára a já. Cesta do města Cluj-Napoca v Rumunsku proběhla bez komplikací a vzruchů. Zato cesta z Cluje do Vatra Dornei už byla zajímavější. Na našich místech se rozvalujou přiožralí Rumuni a dvě jedovatý babky, co jedou až do Suceavy a nechtějí nás pustit. Ve vlaku se netopí, mrzne, okna jsou pokryta ledem - ale co, hlavně že jedem. Postupně se uvolňuje jedno kupéčko, tak se choulíme k sobě a přejem si, aby se vlak rozjel co nejrychleji.
Konečně Vatra Dornei, dlouho před úsvitem. V čekárně na nádraží si rozdělávám spacák, poprvé od Cluje aspoň trochu v teple a následuje pár hodin kvalitního spánku.

*

27.12., svítá, jdeme pěšky směr Dorna Candrenilor, kde bydlí rodina, které patří salaš, na které chceme bydlet. Mrzne až praští, zamrzá mi frňák, ve světle vycházejícího slunce růžově září holý vrcholek hory Ousoru.
Máme typicky rumunskou adresu - Familia Nacu, Poiana Negrii, comuna Dorna Candrenilor. Na křižovatce v Dorna Candrenilor zjišťujeme, že Poiana Negrii je ještě dalších 6Km. Nevadí, když se budem hejbat, nezmrznem. Bere nás kořeň co jezdí s mlíkem. Má sáně, dva koníky a je ožralej. Konve má blbě zajištěný, jedna mu spadla a rozlila se. Dostává prachy a ošahává Báru. Vystupujeme.
První stopu po rodině Nacu nacházíme ve smíšeným zboží: "Jasně, známe, ještě asi dva kilometry po cestě do kopce, pak na zahrádce vpravo uvidíte červenej traktor. Tam bydlí."
Nacovi jsou ze začátku trochu překvapení, ale jsme vítáni. Rychle jsme se spřátelili. Bára chytá první rumunský slovíčka jako Sanatate (na zdraví), Noroc (něco jako na zdraví), La mulţi Anii (na mnoho let) atp...
Původní plán byl, že se u Naců stavíme pro klíče od salaše, půl hoďky pokecáme a zas půjdem, ale viděli nás tak rádi, že nás nechtěli na salaš pustit, protože je prej vykradená a venku mrzne, nahoře je moc sněhu atd. Zůstali jsme u nich nakonec dva dny. První jsme skoro celej prokecali (vlastně prokecal Hynek, já jsem se se svou rumunštinou moc nechytal), druhej den nás Nacovi vzali na folkrórní festival do Vatra Dornei.
Končil masopust, každá významější vesnice v okolí vyslala zazpívat a zahrát jeden soubor. Správná rumunská hudba táhne duši z těla, pestří běsi a běsice rejdí, sem tam se za hlasitého bubnování bubnů mihne čert nebo medvěd. Nádhera.

*

29.12. Nacovi nám propůjčili svůj starej domeček na úpatí Suhardu. Pec fantasticky hřeje, venku se drží mrazivej vzduch, krajinu osvětluje půlměsíc. Je bezvětří a měsíční světlo se odráží od miliard ledových krystalků.
Šlapu sám pod černou oblohou, křivky panenské sněhové pláně porušují jenom řetízky mých stop. Z údolí sem doléhají jen nemnohé zvuky, sem tam zaštěká pes, projede auto, zahouká vlak.
Pod horou stojí titěrná chaloupka, celá dřevěná, z každýho suku dýchají léta. Do horské mrazivé noci vrhá světlo zamrzlým okýnkem jediná svíčka.
Světla v údolí zahalila mlha, takže zůstaly vidět jenom hory, stromy, naše chaloupka. Půlměsíci na jeho svit odpovídala jenom naše svíčka a opaleskující mlha. Měsíc nakonec zapadl kamsi za Caliman, vše potemnělo. Zářit zůstala celá mléčná dráha, jakoby miliardy světýlek z ledových krystalků na sněhových pláních vystoupily na oblohu.
Stojím tiše pod hvězdami a tuším, že to, co si dlouho marně přeju, je v nich napsáno. Snažím se číst, ale ruka, která vše psala předem svoje záměry neodkrývá. Přeju si dál a doufám...

*

30.12., ráno jdeme na salaš. Sluníčko svítí a sníh pod jeho paprsky taje. Na stinnejch místech je po kolena prašanu, cesta se protahuje, Hynek tvrdí, že viděl medvědí stopy. Na salaši chybí plechové pláty na kamnech, budeme spát ve vedlejší místnosti, kde se vyrábí kaš a kde je ohniště.
Odpoledne vyrážíme na procházku - já a Hynek traverzem do sedla, Bára s Jirkou přímo na vrchol Ouşoru.

*

31.12., Silvestr. Slíbili jsme Nacům, že přijdeme slavit s nima, tak to berem kus po hřebeni až na horu Livada. Je nádherně. Okolní pohoří - Caliman, Rodnu a Rarau-Guimalau máme jako na dlani. Po bočním hřebeni scházíme do údolí. Najednou se ve sněhu objevují stopy. Vlci ! Napadá nás. Po chvíli slyšíme cinkání zvonců a štěkot. Psi ! A s nima stádo ovcí, který hlídá stařičký pastýř u fortelné stîny. Má velkou radost, že na samotě pod horama vidí živou duši.
K Nacům jsme došli už za tmy. Docela překvapení pro nás bylo, že tráví Silvestra jako 95% Čechů - u stupidního pořadu v televizi. Občas se připilo, ochutnala se Palincă de Brno - Hynkův produkt. Připili jsme si na rumunský nový rok s našimi hostiteli a pak o hodinu později na náš nový rok a šli spát.

*

1.1., jak na Nový rok, tak po celý rok - doufám, že se mi to nevyplní. Vyhrabal jsem se z postele tak o půl jedenácté, nestačil ani rozlepit oči a už jsem měl v ruce štaprlu kořalky. "La mulţi Anii !" Bafla na mě rozesmátá Silvia a přiťukla si. Pomalu se loučíme. Hodně pomalu, protože Hynek jde ještě na návštěvu k sousedům. Nacovi mezitím roztočili kazeťák a na pár metrech čtverečních vytopené kuchyně se vesele tancuje. Silvia mě bere do kola, rychle chytám rytmus. Kombinace polky a valčíku, jednou za takt dupnout do rytmu, zbytek rodiny potleskává. Bára je v kurzu. Tancuje s ní Tuaděr i stařičký křepký soused od vedle.
Nacovi nás pozvali v létě na salaš, máme přijet i s rodičama.
Docela se kazí počasí, je pod mrakem, teplo, taje. Stoupáme po úbočí hory Ouşoru a brzo ztácíme cestu. Probíjíme se temným zamlženým a zasněženým karpatským hvozdem po paměti a snažíme se udžovat směr. Došli jsme dobře, takže rozdělat oheň a sušit se, sušit se, sušit se.
Měsíc zastínily mraky, drobně sněží.

*

2.1. z mlh vstal nový den. Hory se střídavě zahalují a odkrývají. Jdeme na salaš pod Livadou. Traverz lesem je v pohodě, ale na loukách na hřebeni se do nás opřel vichr ženoucí mlhy a sníh. Naše věci na nás postupně pokrývá námraza. Hory se proměnily a ukazují nám svou druhou tvář, která k nim ale patří stejně, jako ta první hezká a slunečná. V tmavnoucí mlze se orientace ztratí lehce, naše stopy z předvčerejška jsou neznatelné - skoro zafúkané. K večeru jsme konečně dorazili na salaš, takže rychle na dřevo, než se úplně setmí. Padá sníh, mrzne, ale pod kládou a při řezání se zapotíme pořádně. Ještě že už praská oheň a bublá čaj. Cítím, jak mi kapky potu mrznou na zádech.

*

3.1. poslední den na horách. Slunce sice vstalo do mlh, ale během dopoledne se vyčasilo. Frumozivita (od slova frumos - krásný, nádherný) okolí vygradovala na maximum. Slunce jasně svítí, vítr honí bílé načechrané mraky po tmavomodrém nebi, stromy se oblékly do slavnostního pod novou nadílkou sněhu. Stoupáme na Livadu a našemu nocležišti dáváme vale. Na hřebeni je vítr vyfoukaný, zato v lese... Jirka s Bárou nazouvají sněžky a aspoň trochu nám prošlapávají cestu. Stejně se boříme po kolena.
Docela dost unavení jsme se dostali na salaš pod horou Fărăoane. Tady se narodil Suhard Iliescu - pejsek aktuálně zvíci šedesáti kil, kterého zde Hynek s Radkou zakoupili coby malé štěňátko.
Rychle jsme něco zhltli a popili a vydali se po cestě po bočním hřebeni do městečka Iacobeni.
Vlastně už nastupujeme cestu domů, ale ještě se trochu před cestou osobákem poveselíme v hospůdce.
Znovu Vatra Dornei. Přepadáváme cukrárnu, pak hospodu a nakonec obchod za účelem nákupu lihovin a potravin domů a na cestu. Myslíme si, že nás už nic dobrodružnýho nečeká, jenže...
První signál, že cesta do Cluje bude zajímavá bylo to, že na vlak už nebyly místenky. Druhej signál byl ten dav, co na nádraží evidentně čekal na stejnej vlak co my.
Vlak přijel, chodbičky úplně zaskládaný lidma, o kupéčkách ani nemluvě. S Hynkem jsme urvali tak metr čtvereční místa na představku hned u dveří na hajzlík, Bára s Jirkem se mačkají ve vedlejím vagóně. Naši spolucestující mají zavazadla naházený i mezi vagónama. No jo, prázdniny končí.
Ve vlaku mrzne, jsou dvě hodiny ráno, chce se mi zoufale spát, ale ve stoje na promrzlých nohách to nejde. Snažím se aspoň hýbat prstama na nohách, aby neomrzly. Zhruba v půlce cesty se uvolnilo místo v chodbičce. Tady už je tepleji, všichni čtyři chodbičku kompletně zabetonováváme a oddáváme se dlabání chleba, salámu a sýra a pití višňovky, která nám aspoň trochu rozproudí krev.

*

4.1. Cluj Napoca nad ránem. Zbývá koupit místenky do Budapešti a pak utratit poslední Leie. Na moc toho stejně není, Palinca de Bihor, pár krabiček Carpaţií a pomeranč. Většinu cesty zpátky domů jsme strávili spánkem, nebo spíš ve spánku podobném kómatu. Po přestupu jsme za Budapeští uvařili na vařiči kafe a z letargie nás vytrhl slovenskej celník, kterej bystře odhadl, že jedeme z Rumunska, protože je to cítit.


Pak už to byl jenom kousek domů...

Na hlavní stranu