.

Cesta do Rumunska v létě 2004

Podhůří Pohoří Şureanu

Pohoří Ţarcu

Pohoří Cernei

*

Letos v létě se všichni rozprchli, každej jinam. Hynek plánoval velkou cestu na sever Ruska, Větvička zas snad Rumunsko, snad Bulharsko, Waki plánovala Rumunsko. Se Švorcákem souhlasili, abych se k nim přidal. Na trase jsme se docela shodli.

Přidal se k nám taky Hynek. Ruský víza nedostal, takže chtěl jet se ségrou do Finska, jenže je Litvě ho okradli, takže se vrátili domů.

*

Cesta vlakem do městečka Simeria proběhla bez větších vzruchů, potkali jsme několik part Čechů a taky Bedlu z Liberce.

Švorcák vzal z jednoho starého hudebního nástroje krk, z druhýho korpus a stvořil bendžolínu (krk z banja, korpus z manodlíny). Zvuk to mělo perfektní a bylo to lehký, takže to vzal ssebou. Hynek měl kytaru, takže jsme se ve vlaku nenudili.

Přípoj do vesnice pod horama má hodinu zpoždění, sedíme na peróně a hrajem k nemalé radosti přihlížejících Rumunů. Píseň Hoganovo jezero má úspěch, pětitovky a prezervativy od místních vépitků jen prší. Za půlhodinovou produkci jsme si vydělali 12 000, bohužel jenom Lei, což je tak na jedno pivo.


Podhůří hor Şureanu

Şurean je jedno z rumunských pohoří, které přesahuje svou výškou 2000m. Do nejvyšších partií jsme však neměli namířeno, naším cílem byl rozsáhlý kras na jihozápadním okraji pohoří v okolí vesnice Ponor.

V naší zastávce vlak nezastavoval, i když podle řádu měl, ale je to pochopitelný, máme zpoždění. Pár kiláků do Ponoru dorážíme pěšky. Do cesty se nám však postavila nečekaná překážka - hospoda. Ochutnáváme první rumunské pivo, první keksy, hodná paní hospodská nám dává kus brinzy domácí výroby.
Nesnadno se odtud odchází, ale šeří se. Noc trávíme na příkré loučce nad jeskyní Lui Cocolbea.

*

Hned ráno se vydáváme na průzkum. Jeskyně Lui Cocolbea je vývěrem velice studeného potoka, není však moc dlouhá. Chodba s gotickým profilem končí po cca 50 metrech kolmou stěnou s vodopádem, nad kterým je patrno pokračování, ale voda je studená, není neoprén, není morál.

Přesouváme se k jeskyni Şura Mare, která ohromuje svým portálem o výšce tak 30-40 m, za kterým se prý skrývá víc jak 6 km chodeb. My jsme se se Švorcákem odvážili tak 1 km, k prvnímu přítoku. Voda nebyla ani zdaleka tak studená jako v jeskyni Lui Cocolbea, ale proč zbytečně promrzat. Celou dobu jsme šli potokem a vysokou chodbou, přeplavávali tůně, místy byla k vidění výzdoba, jindy zas zajímavé korozní útvary.
Waki a Hynek zůstali venku a už na nás netrpělivě čekali. No jo no, hospoda lákala...

Postupně do sebe lámeme piva, likvidujem zásobu keksů a hrajem. Místní poslouchají, dává se do deště a není kam se schovat. No co, počkáme do zavíračky a uvidíme jak se to vyvine.
Rumuni nezklamali, ujímá se nás jeden děda a odvádí si nás ke své chaloupce. Ukládáme se na postele a ne zem, usínáme. V noci přichází strašná bouřka s průtrží mračen, jsme rádi že jsme pod střechou a suchu.

                



*

Dědovi se líbí Waki, chce se s ní fotit, fotku prej máme poslat. Chvilku koketujem s myšlenkou, že by jsme tady nechali focený objekt a pak nemuseli nic posílat, ale nakonec se loučíme a v drobné dešti odcházíme k dalším jeskyním.

Pořád prší, tu míň, tu intenzivněji.
"Však ono přestane a nejsme z cukru...," řekl kdosi. Nevědeli jsme ovšem jak katastrofálně se mýlí.

Pršelo čím dál víc, táhli jsme planinama a lesama směrem k ponoru Cioclovina. Pršelo neustále, v botách mokro, začali jsme hledat suchej flek na přespání.
Našel ji Hynek. Stará nevyužívaná salaš, vedle bramborový a cibulový políčko, v okapu nachytaná dešťová voda. Zůstali jsme přes noc a snažili se aspoň trochu usušit.

*

Ráno sice mírně mžilo, ale vyrazili jsme směrem k propadání Cioclovina. Prohlídli jsme si kus jeskyně až k propasti, kterou je nutno slanit, vylezli zas na světlo a přešli na druhou stranu kopce, kde se mělo dát do jeskyně dostat štolou. Štola tam sice byla, ale s novou betonovou zdí a železnejma dveřma. Beton byl ještě mokrý. Sešli jsme aspoň níž k vývěru, pokochali se a začali sestupovat do údolí. Začalo pršet. Chtěli jsme najít nějaký suchý místo, ale došli jsme až k hospodě u ve vesnici Luncani. Pivo, pálenka, kafe a jídlo nám nalilo optimismu do žil. Hospodskej nás nechal i přespat.

                

*

Usušení druhého dne stoupáme údolím zas nahoru. Podle mapy tam někde má být dácká pevnost Piatra Roşie. Blodíme lesama a pevnost jsme spolehlivě přešli. Začíná pršet. Bágly putují na zem a já se dávám na zvědy.
Dostávám se na nádhernou louku, tak jdu ještě kus dál, abych měl výhled a spartřil jsem domky usedlosti. Promotal jsem se skrz ploty a usedlíky zastihl nepřipravené. Zrovna si vařili večeři. Dali jsme se do řeči. Brinzu měli a byli ochotní prodat, o tom, že bych přivedl zbývající kamarády nechtěli ani slyšet a posílali mě do vybydlené hájenky v údolí. Poděkoval jsem, vyžebral ještě pár placent (plačenty - něco na způsob našich vdolků) a vrátil se za ostatníma.
Z brinzy aji placent měli všichni velkou radost, spali jsme ve vybydlené hájovně.

*

Během noci musel Švorcák několikrát opustit spacák a ráno to nebylo o nic lepší. Sračka jak bič. Zůstává na hájence a já s Waki a Hynkem se jdeme podívat na dáckou pevnost.
Na Piatra Roşie je to pěknej krpál a probíhá tam archeologický průzkum, ale moc tam toho nezbylo. Žádný hradby, jenom pár opracovanejch kamenů.
Chcem koupit ještě další brinzu, tak se přes louky a sady hrnem k usedlosti, kde jsem byl včera. Rodina byla překvapená a měli taky radost. Jsme velice dobře pohoštěni brinzou, chlebem, špekem a kořalkou. Hrajem na kytaru, a povídáme si. Nebo spíš - rodina nás přemlouvá, abysme u nich zůstali na noc. Líbí se jim hlavně Waki, jednoho ze synů s ní chcou oženit. Jdeme do údolí pro bágly a Švorcáka, abysme se přestěhovali nahoru do usedlosti. Švorcák o stěhování nechce ani slyšet, není v dobrým stavu.


*

Prší, sestupujem z hor zpátky do Luncani a domlouváme si odvoz náklaďákem až do Calanu na nádraží. Pak přejíždíme vlakem do vesničky Crivadia, pořád v krasovým podhůří Şureanu.
Na nádraží v Calanu se neprodávaly lístky. Obsadili jsme jedno kupé, brnkali, kecali. Přišel průvodčí, všecky si nás jednoho po druhým prohlídl a zase odešel. Fakt jsme si chceli koupit lístky, ale nedal nám šanci.
Crivadia. Prší. V loučkách nad vesnicí stavíme přístřech, Švorcákovi je furt špatně.

*

Odpoledne se zvedáme. Všude je tady plno vápenců a domorodci hovoří o velké jeskyni. Hledáme ji dlouho, do večera, ale bez úspěchu. Bloudíme po krasových planinách plných závrtů, les je tichý. Nacházíme starou, celkem zachovalou hájovnu. Spíme aspoň v suchu.

*

Podle mapy je v okolí hájovny několik jeskyní. Postupně je nacházíme v hlubokých jedlo-bukových hvozdech. Bloudíme krásnými lesy po planině, nacházíme propadání potoka, ale žádnou velkou jeskyni. Vracíme zpět dolů a stavíme přístřech. Dneska nepršelo, hmm, divný...
V noci ale přišla bouřka s průtrží mračen, přístřech propršel, napršelo i bokem. Všechno máme ve vodě.

                

*

Ráno svítí sluníčko, sušíme se a usušení jdeme do města Baru. Cestou byla hospoda. Dáváme si palačinky. Waki snědla čtyři. "Já su nacpaná na dva dny dopředu," prohlašuje.
V Baru přepadáváme potraviny. Hynek kupuje kilo špeku. Má to tak půl čtverečního metru. Když to Waki viděla, vzala nůž a uřízla pořádnej kus. "Mám hlad jako kdybych dva dny nejedla...," dodává na vysvětlenou.


Budíme se do depresívního rána. Švorcák se rozhoduje odjet. Má společnou jízdenku s Waki. Napětí se dá krájet. Na nádraží se rozdělujem. Waki a Švorcák jedou do Simerie a Panonií domů, já s Hynkem jedeme přes Haţeg do Sarmisegetuzy.

*

Pohoří Ţarcu

Za Sarmisegetuzou konečně jsme stoupáme do pořádnejch hor. Před náma leží jeden z mých dlouholetých snů - pohoří Ţarcu a na něj navazující pohoří Cernei.
Stoupali jsme údolím, uzobávali maliny a vychutnáli horské vůně zvýrazněné krátkým deštěm.
Na hory padal večer, nízké a široké smrky měly větve obalené vrstvami lišejníků, nedaleko se ozval štěkot psů. Blížili jsme se k salaši.
Bačové zrovna zaháněli ovce do ohrady a chystali se dojit. Ujal se nás dědoušek, usedli jsme v salaši. Když bylo dojení hotovo, zasedli jsme ke stolu. Maso, brinza, polívka, k pití mlíko a ţuika - cuika, slabá kořalka a jako zákusek rumunská bábovka. Hodně velká pohostinnost i na Rumunsko. Karbidka vrhala žluté světlo do tmy a Hynkovy prsty na kytaře vybrnkávaly rytmus už bůhvíkolikáté písničky. Hraní se Rumunům moc líbilo, poslouchali s napjatým výrazem i když jsem ji vzal do ruky já, zamáčkl Amoll a spustil: "Ta halda dříví počká..."
Psi se na noc shromáždili okolo salaše, slídili a čuchali a strašně se o něco porvali. Bačové je zahnali klackama a vrátili se k poslouchání. Noc nad horama a krajinu přízračně osvětloval mrak mléčné dráhy.


*

Ráno bylo fantasticky modrý a jasný. Rozhoduju se přerozdělit potraviny. Když Hynek viděl hromadu jídla prohlásil : "Tolik jsme toho neměli vloni na Kačkaru v sedmi lidech... Jo, a taky vím o co se včera rvali ti psi..."
Ze zavřenýho žebradla dokázali Hynkovi vyoperovat špek a chleba, oboje sežrali aji s papírem.
Na salaši nás znovu fantasticky pohostili a dali nám kus svýho špeku, loučíme se a odcházíme.
Obloha se mezitím zatáhla a nad horama ležela souvislá vrstva bílejch mraků, z dolin stoupají mlhy. My stoupáme taky do příkrýho svahu na horu Petreanu. Zkouším hypnotizovat mlhu, protože odtud má být krásnej výhled na sousední Retezat, ale jako odpověď mi z mraků vypadávají kapky deště.
Občas nám mlha aspoň poodhalí kus hřebene před náma. Jen tak-tak držíme směr, když vyklízíme pozice před smečkou uštěkanejch bestií, jindy tvoří výraznou překážku v postupu borůvky.
Kolem cestičky se uzavírá kleč. Prší. Pokračujem dál i v dešti. Haluze husté kleče prosycené mlhou a deštěm nás nenechávají snadno procházet. Jsme oba mokří. Hřeben nás vyvádí na pláň a kosodřevina se rozestupuje, z mraků nesměle vykukuje slunce, ale brzo to zdává a zase začíná pršet. Tmavá studená mlha se valí na hřeben z údolí. V dešti nemá cenu sedět, nabíráme směr a pokračujem dál k jihu. Všecko okolo tone v mlze. Kdesi napravo od nás je kar údolí Bistra. Když se mlha na chvilku roztrhne, je vidět dolů. Asi sto metrů pod náma je v kosodřevině ukrytý malý jezírko, okolo malý loučky. Lepší místo na nocleh si nemůžem přát.
Zatímco Hynek staví z dvou klacků a plachty přístřech, já se snažím rozdělat oheň. Z prochcané kosodřeviny to jde dost těžko, ale po hodně napínavé hodině se podařilo. Rovnice je jednoduchá - Žádnej oheň = žádnej čaj ani teplý jídlo. Večer se zcela vyjasňuje a v noci zase svítí hvězdičky.

                

*

Ráno spěcháme na hřeben, je jasno třeba bude vidět Retezat... Nebyl. Je opar, vidíme aspoň celý Ţarcu. Jsme totiž na druhým nejvyšším vrcholu pohoří. Připíjíme si Pálinkou de Bihor a vzpomínáme na ty, co tady s nama nejsou, hlavně na Větvičku a na Waki.

Pohoří Ţarcu vlastně nemá žádnej výraznej vrchol, převládají tady táhlé pláně prořezané mnoha strmými a skalnatými kary, ve kterých se občas modrají jezera.


Modrou oblohu zakrývají mraky a z údolí se zas valí mlha, spěcháme. Na hřebeni potkáváme baču se psama a ovečkama. "Jaký bude počasí ?" Ptáme se. Bača vytáne k kapsy kabátu rádio, přitiskne ho uchu a chvíli soustředěně poslouchá. "Říkají, že bude pršet," odpovídá. Pohled na hrozivý černý mrak, který se na nás valil nedával moc prostoru pochybnostem. Nekecali. Zanedlouho zas bloudíme v mokré kleči, stezka se nám zas ztratila.
V karu kdesi pod náma je podle mapy salaš. "Třeba tam dostanem nějakou brinzu a nechají nás přečkat tu nejhorší slotu..." Děláme si naděje. Salaš jsme viděli už z dálky. Kamenné zdi, děravá šindelná střecha, vůkol vrstva ovčího hnoje. Dírama ve střeše se valí kouř, někdo je doma. Voláme na pozdrav a ze salaše vyšel sešlý stařík. Ptáme se na cestu do sedla Iepei. Tu vysvětluje docela ochotně, ale když se mezi řečí zmíníme o tom, že prší a významně pokukujem k salaši, tak neslyší a nevidí. Ze dveří vyšla tělnatá ženština o dost mladší než děda. Věkovej rozdíl odhadujeme tak na dvě generace. U zašlé salaše působila jako přízrak. Čistý oblečení, byla ověšená zlatem a měla namalovaný nehty. Na nohách lodičky. Děda měl jenom děravej svetr bez knoflíků, gatě neurčité barvy a díravý gumáky. "Koupíme brinzu," zkoušíme magickou větu, která zabrala zatím vždycky. "Nemáme, sedlo Iepei je támhle," mávla ženština neurčitě rukou do mlhy a deště a zmizela v salaši. Děda ji následoval a my jsme se radši vydali k sedlu.


Jediná dostupná mapa pohoří Ţarcu má vrstevnice po 200 metrech a není v ní značená kosodřevina, což poněkud ztěžuje orientaci. Tam, kde čekáme holou pláň nacházíme hustou kleč, tam, kde čekáme více méně normální svah nacházíme kar. Náš dnešní cíl je dvojice jezer poblíž hory Baicu. Protože jdeme traverzem, nacházíme je po delším bloudění.
O suchý dřevo není nouze, je tu dost kosodřeviny i smrků. Večer bača žene dolů stádo ovcí. Obloha je opět jasná, ochlazuje se. Bača vděčně přijímá hrnek horkýho čaje, na oplátku nám dává kus brinzy a loučí se námi.
Noc byla zas jasná, hvězdnatá, přes údolí k nebi strměl hřeben pohoří Godeanu. Romantiku najednou přerušil mohutný štěkot psů od salaše hluboko pod náma. Psi zběsile štěkali a asi hnali něco dolů do údolí. Štěkot zanikl kdesi v dálce a nad hory se snesla tichá noc.

*

V jasném ránu kolem nás prohnali bačové svoje stádo ovcí a jen tak mezi řečí oznámili, že večer se kolem salaše motal vlk, ale psi ho zahnali...

                

Pokračujeme po hřebenových zvlněných pláních dál k jihu. Přišlo to znenadání a taky o dost dřív, než obvykle. Velký černý mračno. Obzor zmizel, zůstala jen stezka vyšlapaná v trávě, dalo se do deště. Dohlednost asi tak deset metrů a z mlhy padají ledové kroupy. Tváře bičuje vichr, prsty křehnou, ledové kroupy nemilosrdně trefují každý nezahalený kousek kůže. Nacházíme se na turistickém značení, ale tyče jsou od sebe aspoň kilometr, takže zas ztrácíme cestu a snažíme se dostat do karu k jezeru Pietrele Albe. Vysoko nad ním táboříme a rozděláváme oheň. Než se stačí pořádně rozhořet, přihnala se další intenzivní přeháňka. Jako pokaždé se ale večer vyjasnilo takže jsme se těšili, že druhý den projdeme hřeben, který spojuje pohoří Ţarcu a Cernei.
Jenže... Po půlnoci přišla bouřka, vítr nadouval plachtu a kapky zuřivě bušily do balvanů. Jenom s námahou se nám dařilo udržet se v suchu, protože když kapka dopadla na plachtu, tak se sice polovina odrazila, ale zbytek se rozprášil dovnitř. Spíme v kaluži vody, všechno máme mokré, svítá. Bouře odešla. Netvalo ale dlouho a přišla další se stejně intenzivním deštěm a pak ještě jedna. Jsme úplně mokří a zmrzlí.
"V Băile Herculane jsou 50°C teplý termální prameny," snažím se pozvednout morálku.
"Abys nekecal," zavrčel Hynek. Morálka níž klesnout nemohla.
Skrz mraky se prodralo slunce, takže jsme všechny mokré věci rozprostřeli po balvanech a sušili. Celý den jsme strávili na jednom místě, vařili čaj a snažili se napravit škody. Večer byl opět jasný, takže jsme ho prokecali u ohně, Hynek občas něco brnknul. Je pořád o čem kecat a koho pomlouvat, hlavně ty nepřítomné...

*

Během noci se žádná bouřka nepřihnala a ráno bylo modrý. Spěcháme, spojovací hřeben je dlouhej a do Băile Herculane je ještě dost daleko. Stoupáme po úbočí hory Suculentu, kolem nás jsou jen nekonečné pláně, travami provívá mírný větřík.



Hory a pláně jsou nekonečné, od obzoru k obzoru a kamsi daleko za něj. Horizont táhlého stoupání před námi pořád ustupuje, ještě nejsme nahoře. Najednou se nám horizont propadl pod nohama kamsi hluboko. Stáli jsme na hřebeni a hleděli o kilometr níž do údolí řeky Riul Rece. Před námi byl ostrý, dlouhý a holý hřeben, který se připojoval k pláním na rozhraní pohoří Cernei a Godeanu.

                

Snažili jsme toho ujít co nejvíc, když jsme na nejhlubším sedle spatřili salaš. Měla nízké kamenné zdi a poctivou plechovou střechu.
"Máte brinzu ?" Ptáme se salašníků.
"Nemáme," odpovídají nám a kroutí hlavama.
"Koupíme kilo brinzy, máte ?" Nevzdáváme se lehce, ale odpovědí nám bylo jenom kroucení hlavama.
"Hmm, tak nashledanou," loučíme se a na odchodu si fotím salaš.
"Počkejte !" Zahlaholil na nás jeden ze bačů, když nám salaš už pomalu mizela za zády.
"Počkejte, tady máte," volal a podával nám dvě hroudy. Kilo brinzy a kus chleba.
"Co za to chceš ?" Ptáme se.
"Ale nic," mávl s úsměvem rukou a vrátil se zpátky do salaše.
Dáváme karpatskej oběd. Brinzu, chleba, česnek a kousek slaniny. Všecko zapíjíme pramenitou vodou a Pálinkou de Bihor.
Pokračujem po hřebeni, svítí sluníčko a z dálky na nás volá jinej bača. Když nás doběhl, obřadně si s náma potřásl rukou a řekl : "Vyfoťte mě !" Načež nasadil sveřepý výraz a přes rameno si přehodil bič. Cvakly závěrky, bača nám s obřadní pečlivostí napsal svou adresu.
"Děkuju moc, pošlete fotky..." Prohlásil po tom, co si s náma zas potřásl rukama a odkráčel za stádem.

Na rozložitou horu Godeanu se přihnala mlha, to že jsme v pohoří Cernei máme poznat jenom podle turistické značky, která vede z Băile Herculane do Retezatu.


Pohoří Cernei

Obzor nám opět zmizel v mlze. Nezbývá než stoupat vzhůru a držet se nezřetelných ovčích steziček. Pojednou jsme přišli na prošlapanější stezku. Co teď ? Dál dopředu asi ne, mezi cáry mlhy je vidět, že tam svah už klesá. Dáváme se doprava.
Nebyla vidět z dálky, vlastně vypadala jako flek lišejníku na balvanu. Vybledlá nezřetelná svislá červená čára a kolem ní dva bílé pruhy. Rumunská turistická značka. Zkoumáme ji ze všech stran.
"To musely olízat ovce." Prohlašuje nakonec Hynek. Jdeme dál, stezka je výrazná, hory tonou v mlze.
"Jdeme správně do Băile Herculane ?" Voláme do mlhy na několik nezřetelných postav.
"Jo," dostalo se nám odpovědi.
Cesta docela strmě klesá. Mysleli jsme si, že jdeme do hlubokého sedla, ale místo toho jsme vyšli z mlhy na bočním hřebeni. Hodně Rumunů sestupuje s námi. Všichni táhnou kýble borůvek.


Jsme nasměrováni do salaše, kde si na ohni vaříme. Borůvkáři mezitím z traktorové pneumatiky rozdělali táborák. Jdeme na návštěvu. Okamžitě mám v ruce flašku pálenky, upíjím a chválím. Hned se ke mně natahují ruce s dalšíma flaškama. Degustované nápoje mi mírně stoupají do hlavy, kazeťák kvílí, oheň žhne.
Hynek se snaží ladit kytaru, ale vzdává to, v tomhle kraválu je to nemožný. Rumuni dorážejí, prej máme něco nahrát a nutí nám kořalku, aby nás povzbudili. Beru do svých rukou kytaru, mačkám Amoll, "Ta halda dříví počká..." Všechno ztichlo. I rádio, kazeta je v mžiku vyměněna a Rumuni naznačují ať hraju dál. Kazeťák nahrává. Když jsem dohrál Hoganovo jezero, odmněnil mě potlesk. Mám zahrát ještě něco. Hmm, tak Tuláckou. Hynek se opodál svíjí smíchy. Kdyby tohle slyšel Marko Čermák... Zase potlesk. Radši vyklízíme pozice a jdeme spát. Je pozdě a do Băile Herculane je ještě pořád daleko. Rumuni přetočili kazetu a tiše jako myšky poslouchají nahrávku Hoganova Jezera, nad horama vysvitly hvězdy.

*


Salašníci nás budí brzy, borůvkáři už jsou pryč. Mlha dneska přišla brzo, sotva jsme se stačili rozhlídnout z hřebene. Stezku jsme střídavě nacházeli a ztráceli celý den. Pohoří Cernei tvoří vysoký holý hřeben, který na jedné straně spadá strmě do údolí řeky Cerna, na druhé straně sice zpočátku taky strmě, ale níž už povlovněji do údolí řeky Riul Rece.
Když jsme se vyhrabali na jeden z vrcholů, v dálce se zabělaly bílé útesy hor Mehedinţi, blížili jsme se k cíli své cesty.
Na pláni pod horou Vlaşcu Mare jsme v dálce spatřili dva lidi. První tůristi od Sarmisegetuzy. Celou cestu jsme si říkali, že tady v tomhle počasí můžem potkat jenom Čechy, ale tohle byli Poláci. Vyměnili jsme si s nima informace o tom, jak to vypadá vpředu. Ujistili nás, že pod Arjanu dnes nedojdem a rozloučili jsme se. Půl hodiny nato nám obzor zase zmizel v mlze a my opět bloudíme.
Našel jsem mužíky a divnou značku. Červený čtvereček v bílém čtverci. V mapě nic takovýho není a nikde jinde v Rumunsku jsem nic podobnýho neviděl. Chvilku značku sledujeme a vyjdeme z mlhy na bočním hřebínku. Tak zase nahoru do mlhy a odhadovat správnej směr. Na sedle mezi horama Vlaşcu Mic a Tuţii je nám jasný, že pod Arjanu nedojdem. Mlha se rozpustila, zapadá slunce. Traverzujem, nacházíme pramen a později i rovnej plácek na bočním hřebínku.
Vysoko nad údolím svítí Arjana, bílá a strmá, hvězdy svými pohyby odpočítavají čas.

*


Ráno je modré a jasné, vítr provívá mezi větvemi prastarých buků a pastýři ženou z hor stádo. Do snídaně padl poslední kus slaniny. Vybíháme na horu Tuţii, viditelnost je fantastická. Pohoří Godeanu odtud ztrácí svou mohutnost a vidět je dokonce i Retezat. Kdo viděl sedlo mezi horama Papuşa a Peleaga, nejvyššími v těch horách, nemůže si je s ničím jiným splést. Kolem dokola jsou jenom hory. Godeanu, Mehedinţi, Cernei, Vilcan, Retezat, Banát a Semenic. Výhled vychutnáváme plnými doušky než jdeme dál. Čeká nás Arjana.
Byl horký den, trochu jsme bloudili, ale přece jenom jsme se dostali až na vrchol Arjany. Turistická značka ale vedla přímo po vrcholovém hřebeni dál dolů. Rumuni často vedou značený cesty stylem "Nás mnogo". Uzký vápencový hřebínek strmí nad propastí. Napravo asi 50m a převis, nalevo sice jenom tak 10m a dolů velmi prudký svah. Zastavit se člověk může snad až na břehu řeky... Sestoupili jsme bez větších problémů a ztratili značku. Po menším bloudění jsme ji zas našli a pak ztratili ve vesničce. Odhadli jsme směr podle mapy a zas značku našli na okraji lesa.
Jdeme po vápencovém hřebeni hlubokým bukovým hvozdem, stmívá se. Mysleli jsme, že dnes dojdem do údolí.
"Až najdem vodu, tak se utáboříme," došli jsme k rozhodnutí. Jak na zavolanou se z lesa vynořila salaš a opodál pramen.



*

Máme před sebou poslední den na horách. Do snídaně padla poslední cibule, skoro všechno jídlo jsme snědli. Sestupujeme z hor Cernei po sotva znatelné pěšince značené červeným křížem. Pěšinka se ztrácí, značka taky a my pár hodin bloudíme v bukovém pralese. Na stromech jsou vyrité iniciály a letopočty. Je to něco jako rumunskej národní sport. Nejstarší letopočet, kterej jsme viděli byl 1925 a buk vypadal pořád mladě. Hynek navrhoval sejít k potoku a jít korytem. Já návrh zamítám. Nakonec značku zas nacházíme na ní pohodovýho Rumuna. Cesta dolů je strmá a klikatá. Přicházíme k vodopádu vysokému tak 30m. Hynek uznává, že tohle bysme asi neslezli.
Údolí řeky Cerna. Přecházíme most a usedáme ve stínu stromů u silnice. Odpočíváme. Rumun, kterej s námi sestoupil z hor nás i odváží do Şapte Izvoare. Kotvíme v první hospodě a lámem do sebe piva.
Omrkl jsem okolí. Za rok se toho zas trochu změnilo. Na druhým břehu řeky, za provazovým mostem teď místo bazénků s horkou vodí stojí na břehu řeky betonová krychle s čerpadlem, která prameny jímá. Pro lidi tady zůstal jenom přepad, ale koupat se v tom dá.
Zašíváme bágly do křoví a jdem se ohřát. Voda je fakt teplá, asi ne těch 50°C, ale i tak stačí. Ležel jsem v kaluži minerálky, čučel na hvězdy a v hlavě si promítal cestu, kterou jsme sem od Sarmisegetuzy urazili, o které jsem snil od té doby, co jsem poprvé viděl mapu pohoří Ţarcu. Je krásné mít sny a pak si je plnit.

Romantika skončila, jdeme zpátky k báglům. Nikoho z nás nenapadlo vzít si ssebou baterku a teď trpce litujeme. V lese je tma jak v jeskyni a po hmatu si hledáme cestu k našemu tábořišti. Zapadáme do děr, zaplítáme se do křoví, narážíme do balvanů a zakopáváme o kořeny. Tábořiště jsme vyhmatali, bágly ne. Prolízám po hmatu křoví, Hynek nadává.
"Mám," volám šťastně, když jsem na ně narazil.
Rozdělali jsme oheň, udělali čaj a usnuli.

                

*

Ráno se zas jdeme koupat, a když nás to už omrzelo, vypravujem se na cestu. U dvou bazénků s termální vodou těsně před Şapte Izvoare potkáváme dvojici Čechů, se kterejma jsme pak v Baile Herculane prošmejdili hospody a odešli spát na nádraží. Nakonec jsme se rozdělili. Oni jeli do Bulharska, my jsme se rozhodli jet do města Reşiţa podívat se na muzeum mašinek pod širým nebem.

*

Stojíme už skoro hodinu u silnice u nádraží v Baile, když tu nám zastavuje dacia naložená borůvkama. Jedou do Caransebeşe. Ve městě se ptáme, kam jedou dál.
"La Reşiţa," dostává se nám odpovědi.

Mizeum mašinek je moc hezké. Jsou tu vystaveny všechny typy parních lokomotiv, které se tu vyráběly.

                

Poobědvali jsme a pod směrovkou Bocşa jsme se rozloučili. Hynek jel na sever do Poiana Negrii učit se dělat brinzu u rodiny Nacu, já jsem jel do městečka Bocşa a odtud do Ocna de Fier prohlídnout si staré železné doly, ale to už je jiný příběh...

*


Na hlavní stranu