Nevzrušeně jsem pozoroval cvrkot na brněnském hlavním nádraží; běžný den, ve tvářích lidí se zračila únava a úleva z právě proběhlých Vánoc. A přece: dnešní den byl pro mě svátek nejsvětější. Po několika letech se zase vydávám na cestu. Nosem jsem nasál chladný prosincový vzduch a každičkým nervem vnímal opojnou vůni svobody, vůni toulek a ohňů, a na dálku snad i starou vůni Karpat.
Jede nás šest: Hynek, Evelína a Cenda, moje sestra Bára alias Kiwi, Deneb a já. Nahazujeme na záda těžké batohy a já si po Bůhvíkolikáté kladu otázku, proč je ten můj tak těžkej. Ještě jsme ani neopustili vlakem Brno a už si pochutnáváme na dobortách, co kdo přibalil.
Přestupní stanice: Budapešť. U veksláků okukujem nové Leie. Rumuni jenom umázli čtyři nuly a jinak zmenšili formát. Jinak jsou bankovky pořád stejné, nejmenší je jednoleiovka (asi 8 Kč).
Náš další vlak uhání v soumraku na východ k rumunské hranici. Odbavení bylo tentorkát velice rychlé, ani jsme se nenadáli a už se hlásila Oradea, za další dvě hodinky Cluj-Napoca.
Hynek a Cenda šli do města najít směnárnu, což bylo kolem půlnoci docela problém, ale uspěli.
Dojel náš rychlík, kterej jel přes Vatra-Dornei až do Suceavy a jak to u rumunskejch nočních rychlíků bývá, byl narvanej až po strop. Naštěstí máme hnedka krajní kupé, který ale okupuje partička podnapilejch Rumunů, kteří se zvedají jenom hodně neochotně, takže toho, kterej se nemůže vzbudit vynáším za límec ven. Vlakem prochází spousta lidí s maskama a hudebníma nástrojema, kteří míří na festival do Sighetu Marmatei. Cestojou s náma kluk a holka, Čecha Rumunka, která žije v Brně.
Zaujali jsme partičku koledníků, kteří míří do Sighetu. Zahráli nám na trubku a bibínek stupidní americký koledy jako džingl bells a čekali přinejmenším hrst dolarů. Dostali hrst starejch rumunskejch drobnejch a předvedli hodně protažený xichty. Pak už od nich máme pokoj. V Nasaudu většina rychlíku vystoupila a vzala útokem dva vagónky přípojného vlaku směr Sighet. Něco na tom davu mi připomělo Bloudění.
Ve čtyři ráno rozespalí a rozlámaní vystupujeme ve Vatra Dornei. Mrzne až praští, ale sněhu je jenom poprašek. Hynek někde viděl teploměr, kterej ukazoval -17°C. Rozhodujeme se jít k Nacovejm do Poiana Negrii jak minule, ale tentokrát horama a ne po silnici. Mělo by to totiž být kratší a hezčí.
Stoupáme nad hřeben přímo nad Vatra Dornei, dva centimetry sněhu mírně křupou pod nohama, proti světlajícímu nebi se rýsují horské hřebeny: Suhard a Rarau-Giumalau. Světla Vatra Dornei svítí v kotlině pod našima nohama, svah je strmý, mrazivý vzduch řeže do tváří a do plic. Svítá, rozděláváme oheň, vaříme čaj a něco k snědku. Pokračujeme dál a vycházíme na pláň. Nádherný rozhled. Přímo naproti hřeben Suhardu, kterému dominuje Ousoru, za Suhardem navazuje Rodna. Rozeznáváme špičatý vrchol Ineu, ostré hřebeny za ním se převalují, přecházejí jeden do druhého a mizí za obzor.
Pokračujem dál, do sedýlka. Zatímco severní obzor uzavírala Rodna, jižní nám teď rámuje Caliman. Cesty se větví na jednom rozcestí potkáváme stopy medvěda. Nejsou moc staré, asi půl dne a nepatří dospělci, snad odrostlému mláděti. Každopádně netoužíme ušáka potkat. Naše batohy voní i nám (salám, špek, cukroví...), jak by asi voněly medvědovi ?
V mapě, kterou máme jsou na tomhle hřebeni kresleny dvě cesty, v reálu jich je mnohem víc, takže chvíli sledujeme medvědí stopy a pak bloudíme. Začíná padat soumrak. Nacházíme jímací stanici minerálních vod a u ní ochranku. Chlapi nám celkem ochotně radí kudy do Poiana Negrii. Prý už jenom přes hřeben. Jdeme hodinu, dvě, vesnice nikde. Nacházíme malou loučku se seníkem, rozděláváme oheň a Hynek se vydává na výzvědy. Vesnici nenašel, rozhodujeme se přenocovat.
Vzbudili jsme se do kalného rána, kdy mlhy vytvářely na zmrzlém jehličí smrků jemné krajkoví. Po snídani pokračujeme dál původním směrem, les končí, vycházíme na louky. Občas mineme prázdnou salaš, letní domek. Při sestupu ze svahu se nám otevírá pohled na údolí: Poiana Negrii.
Přicházíme k Nacovým, je nám nalita kmínka a Hynek konverzuje. Večer obyčejných činností, jako je třeba dojení krav zakončujeme hraním a zpíváním (máme ssebou dvě kytary a banjo).
Po vydatné sbídani se vydáváma na procházku po okolí Poiana Negrii. Potkáváme rozpadající se salašky a prasácky založenej kamenolom, kterej odkryl zajímavou propylitizovanou zónu v andezitu. No jo, jsme na okraji pohoří Caliman, obrovské sopky.
Přes jeden z místních výčepů a kostelík se hřbitovem se vracíme k Nacovým.
Ráno je fantasticky modrý a jasný, paní Nacová uvařila k snídani holubce (mleté maso rýže v zelném listě). Po snídani obcházíme chalupy a Hynek rozdává fotky sousedům. Potom trochu pomáháme Nacovým s vyháněním krav a pomalu se loučíme. Nakonec se fotíme s koněm, největší hvězda je malá Mihaela.
Jdeme se ubytovat na starý domeček, jak jsme byli posledně. Mohutná kachlová kamna rychle vyhřívají místnost a vaříme večeři. Po ní následuje hraní na kytary a zpěv, carcassone a kvarteto.
V úsvitu se nestačím kochat: nad vrcholem Oušoru se vznáší červený věnec mraků, začíná foukat. Jdeme se projít k salaši Nacových, ze začátku je hezky, ale postupně se zatahuje a fouká. Vracíme se do domečku a učíme se hrát Bang!, což je silně návyková hra. Prokládáme ji carcassone a kvartetem, ale Bang! má jednoznačně největší oblibu. Skoro zapomínáme na půlnoc. V údolí pod domečkem vyrostl hotel pro turisty a bohatší místní klientelu. Nový rok oslavují mohutným ohňostrojem, my se vracíme k Bang(u)! a pak ještě dlouho brnkáme.
Nový rok začíná pesimisticky: Je zataženo, fouká, prší. Abychom si pozvedli náladu, dáváme pár partiček Bang(u)! a pak jdeme s Cendou a Hynkem koupit chleba. Původně jsme chtěli jenom do Roşu, ale tam měly všechny krámy zavřeno, takže jsme skončili ve Vatra Dornei. Město se změnilo.Přibylo bank, obchodů, ze starýho kina vznikla pizzerie, která viditelně prosperuje. Obstarali jsme všechno co bylo potřeba, hlavně chleba, pálinku a višňácu a rozhodli se koupit pro holky, který zůstaly na domečku pizzu.
Pizzerka byla narvaná k prasknutí, nestačili píct. Objednali jsme a bylo nám řečeno, že hotová bude až tak za tři čtvrtě hodiny. Cenda s Hynkem tedy jdou do hospody na pár Ursusů (pro ty, co neznají: rumunský pivo), já odevzdaně čekám. Svým zjevem (kanady, návleky, bláto, kongo, vojenská zelená rukávová šála, zmoklost a zrzavé vousy) mírně plaším příchozí hosty hned u dveří. Jsem obsluhou "uklizen" za roh, k pokladně. Mladí, který pizzerku zorvna vedl nabídl židli a začal konverzovat. Rumunština mi šla líp než angličtina, což u něj vyvolalo velký údiv. Nalil mi decák ţuiky (pro ty co neznají: silné domácí kořalky) a nabídl. Poděkoval jsem a decák do sebe naráz obrátil. Div mi nehrkly slzy do očí, útroby zaplavil pálivý oheň, ale nezakašlal jsem. Chlapík jenom vyvalil bulvy a měřil si mě se zděšeným výrazem v obličeji.
Konečně byla naše pizza hotová a zabalená, poděkoval jsem a rozloučil se. Obsluha si viditelně vydechla. Našel jsem kluky v hospodě dal si Ursus a pak jsme si stopli taxík a nechali se snobsky odvézt až pod chaloupku. Holky už na nás čekaly s večeří, následovala partička Bang! a Hynek ještě vyprávěl o stavění srubů v Norsku.
Budíme se do větrného rána, obloha vypadá všelijak. I přes to však po snídani balíme a vyrážíme na hřeben. Vítr přidává na intenzitě, žene mlhu a drobné ledové kryslalky. Na závetrné straně se nám otevírá výhled do údolí řeky Bistriţa. Protější strana údolí a nižší partie hřebene Suhardu jsou temné, jenom stromy kolem nás a těsně pod námi září sněhem a námrazou.
Nacházíme "luxusní" salaš, kde jsme spali i minule. Dveře byly otevřeny, na všem vevnitř se utvořila silná a krásná námraza. Holky ji vymetají, zatímco se my s Cendou a Hynkem brodíme sněhem na dřevo. Pořád fouká vichr, pak asi na půl hodiny přestává a začíná foukat z druhé strany.
Ráno: vítá nás mlha jak mlíko a vichr, salaš se moc opouštět nechce, ale jdeme dál, stoupáme do svahu, nebloudíme. Na chvilku se se zastavujem v závětří skály, vichr rve dech i slova od úst, do tváří a očí vmetá ostré jehličky. Ruce vděčně příjimají teplo z kolujícího koflíku čaje. Na závětrné straně hřebene jsou nafoukány závěje sněhu, nazouvám sněžnice, které zatím moc potřeba nebyly.
V pozdním odpoledni scházíme k novému klášteru. Stačilo sejít asi 100 výškových metrů a vítr se uklidnil. Jsme prokřehlí a doufáme v nocleh. Klášter obývali dva mniši. Přidělili nám dva pokoje (spaní po smíšených dvojicích nepřipadalo v úvahu), zatopili v kachlových kamnech, uvařili kotel sladkého mátového čaje. Spalo se dobře.
Po mírné snídani se loučíme s mnichy a píšeme si jejich adresu. Počasí vypadá líp, radostně kráčíme po vršcích kolem fantaskně namrzlé ohrady. Střídá se sluníčko s mraky a drobným sněžením, fouká už málo; rozhledy se rozšiřují.
Večer končíme na rozlehlé salaši na bočním hřebeni. Vymetáme sníh, děláme dřevo, dlouho do noci vaříme čaj, pokuřujem Cendův tabák. Na noc se balíme skoro do všeho oblečení, protože občas mezi mraky prosvitnou hvězdy, což dává tušit velkou zimu a do salaše fučí mnoha škvírami.
Ráno oči přecházejí nádherou; nad námi je modro, po hřebeni se válí chuchvalce načechraných bílých mlh. Člověk se těší pohledem a vnímá krásu hor celou duší, dýchá pomalu, dech se sráží v páru a v nitru hlodá smutek: dnes už musíme sestoupit. Někteří z nás mají bohužel přesně vymezenou dovolenou. Pár posledních ohlédnutí a cesta se stáčí do jiskřivého lesa. Na sestupu plašíme velkého lesního ptáka, snad tetřeva. Stromy jsou porostlé "fousatým" lišejníkem, kam se hrabou leckteré národní parky u nás nebo na Slovensku. Tady však v létě zní zvuk motorových pil.
Sestoupili jsme do vesnice, pojedli a popili v obchůdku, rozdělili se a dostopovali do Vatra Dornei. Kruh se uzavřel.
Navštěvujeme místní muzeum (to bylo něco pro ségru: kroje, život na salaši, plavení vorů...), bloumáme po městě a končíme v pizzerii, kde na rozloučenou s horama pořáme hody. Zbytek peněz nezbývá než utratit za brinzu, Palincu de Bihor a Višňácu.
K nástupišti pomalu a majestátně dorazil rychlík směr Cluj-Napoca. Nastupujem a těšíme se na příště. Snad přijde brzo.