Velkej vandr do Turecka a Rumunska

Vloni a předloni mi Asie nějak přirostla k srdci, jenže letos na Mongolsko nebyly peníze, tak jsem se přidal k Větvičkovi a Hynkovi, kteří sice původně chtěli jet do Arménie nebo Gruzie, ale nakonec jsme se v sedmi lidech vydali do Turecka. Hynek a já stopem, ostatní o týden později autobusem.
Poslyšte tedy něco málo, co se nám po cestě přihodilo a pokochejte se fotkama.

Začínám Rumunskem, protože teprve Rumunsko je zajímavý. Hodně zajímavý, stopujou tady muži i ženy, starci i děti. Většinou přímo na hlavní křižovatce uprostřed města, ve větších městech (jako třeba Oradea) u výpadovek. Obvyklá stopovací místa poznáte podle davu stopařů, kterej čítá někdy i přes 200 lidí. Zde jsou moje vybrané příhody ze stopu Rumunskem směrem TAM.:

Nabírá mě náklaďák, řidič umí německy, což je dobře, protože rumunštinou moc nevládnu. Celý tři dny, co su zatím na cestě mám pocit, že jsem něco zapoměl doma a dneska, když jsem si ráno chtěl uvařit jsem zjistil, že nemám žlicu. Ve městě Caransebeş řidič končí a jdeme na trh. Jeden z trgovců má obchod se železářským zbožím, tak se rumunsky ptám na lžíci. Nerozumí. Zkouším zahrát činnost - jídlo, shlukují se první zvědavci. Trgovec nechápe, kreslím do vzduchu tvar lžíce, načež se mu tvář rozjasnisla, chvilku se hrabal mezi haraburdím a vyndal dvacítku klíč. S tím se teda nenajím. Zkouším kreslit rukama do vzduchu, hrát divadýlko jako když člověk jí a je mi pak podán vetší klíč. Když trgovec zjišťuje, že klíč asi nechcu, bere do ruky postupně šroubovák, kleště, kladivo a všechno to haraburdí. Menší dav čumilů se skvěle baví.
Kde se vzal, tu se vzal, přišel ke mně řidič, který mě sem dovezl a zeptal se trgovce na lžíce. Samozřejmě žádnou neměl.
Řidič byl hodnej, poradil kam mám jít. Neměl jsem se dívat po železářství, ale po talířích ! V jednom útulným krámku měli kromě krásnýho porcelánu taky příbory. Když jsem zaplatil za lžíci a po dvou hodinách shánění zvolal "Vítěztví", tak prodavačky nepochybně zapochybovaly o duševním zdraví podivného cizince.

Z Carensebeşe je už nedaleko do lázní Băile Herculane. Chtěl jsem se po čtyřech letech napít smrduté vody, naložit se v bazénku s horkou vodou a porelaxovat. Jenže...

... V údolí Şapte Izvoare se toho trochu za ty čtyři léta změnilo. Předně se mohutně rozšířil kemp u pramenů, přibylo lidí a údolí teď prská ve švech. Pořád se táboří hned za svodidly silnice na metru rovnýho místa, přibylo bazénků s horkou vodou, přibylo ale i lidí. Dřív opuštěný bazénky na druhé straně řeky, kam se dalo dostat jenom po šíleným provazovým mostě si přivlastnil majitel kempu, všude nasraný a bordel. Ekologie jim tady toho moc neříká...

Po několika dalších drobných peripetiích jsem se dostal do pohraničního města Giurghiu, kde je most přes Dunaj. Celník u prvního přechodu kroutí hlavou, že prý pěšky jít do Bulharska nelze, že mám zkusit něco stopnout na přechodu pro kamiony.
Obíhám dvě hodiny všechny auta, nikdo mě nechce vzít, prej si mám stopnout taxi. Všímá si mě jeden celník a ptá se o co mi jde.
"Chci se dostat do Bulharska," povídám.
"Tak proč nejdeš pěšky ?" Ptá se celník.
Žasnu. Nikdy jsem nevěřil, že se tudy dá projít pěšky a slyšel plno historek o zlodějských bandách taxikářů, kteří jako supi čekají na ubohé stopaře.
Celník mě popohání "Běž a už nezdržuj", další mi dává do pasu razítko a uvolňuje cestu. Pak se věnuje vydírání německé rodiny, která jede autem.

První bulharskej celník se dívá dost nevraživě, ale razítko jsem dostal. O pěšáka se tady zajímají jenom taxikáři, celníci se radši věnujou vydírání motoristů. Potkávám německou rodinku, kterou jsem se marně snažil ukecat na rumunské straně. Berou mě do pohraničního města Ruse, kam je to od mostu ještě dost daleko.
"Kolik jsi platil," ptají se.
"Nic," odpovídám.
"Já jsem zaplatil přes šedesát euro !" Rozčiluje se řidič. "Daň za pohonný hmoty, mýto za průjezd přes most, ekologickou daň, vydezinfikování auta..." Vypočítává řidič. Naštěstí už jsme v Ruse.
V Bulharsku si připadám skoro jako doma. Byli jsme tu sice s našima na dovolené, ale to si už pomalu nepamatuju, teď je pro mě hlavní, že se tu oproti Rumunsku domluvím bez problémů s každým.
Teda skoro s každým. Bába v informacích na nádraží neví, nebo nechce říct kdy jede vlak do Kapitan Andrejevo na Bulharsko - Turecké hranici.
"Můžu se podívat na jízdní řád ?"
"Ne, jízdní řád je TAJNÝ, neukážu !"
Je jedenáct večer, za čtvrt hodiny jede vlak na Sofii, odtam snad něco pojede.

Drobná vsuvka: pokud si teda chcete zahrát na špióny, tak si zajděte do mezinárodní pokladny v Brně. Tam vám bulharskej jízdní řád půjčí většinou bez problémů. Konec vsuvky.

Tak jsem sem konečně dostal. Plno novejch vjemů na mně doráží ze všech stran. Měním si padesát euro a dostávám 81.000.000 tureckejch Lir. Sakra, tohle mít v korunách, člověku při pohledu na ty nuly až přechází zrak.
Dneska večer mám mít s Hynkem sraz v Istambulu, takže se dávám do spěchu skrz město. Všechno co vnímám se scvrklo na dusivé horko. Pot štípe v očích, myšlenky mám uplé k Istanbulu.
Ve vzduchu ale najednou zavoněla podivná, přesto známá vůně. Čaj ! Málem bych bez povšimnutí prošel kolem malé úplně obyčejné čajovny, jakých jsou v Turecku snad desetitisíce, ale tohle je moje první. Usedám jako jediný host a než se naděju, už přede mnou stojí malá sklenička s kouřícím tmavě hnědým nápojem a několika kostkami cukru.
Obstaržní čajovník se na něco turecky ptá, jinou řeč neumí. Aha, chápu. Bije se v prsa a hrdě říká "Turk, Turk". Pak ukazuje na mě. "Čech," biju se hrdě v prsa pro změnu já. Moje národnost je mu neznámá. "Čechoslovák", povídám po chvíli. Tvář čajovníka se rozjasnila, načež cosi radostně prohlásil a vyběhl z čajovny na ulici.
S úžasem jsem sledoval jak obíhal obchody, které pak jejich majitelé opouštěli a šli se podívat na exotického cizince. Jeden z nich uměl německy, takže opadla jazyková bariéra a povídali jsme si o všem možném aspoň dvě hodiny. Vypil jsem mnoho čajů z malých skleniček tulipánového tvaru, dostal jsem najíst. Místní mi nakonec poradili kudy se dostanu na výpadovku směr Istanbul a dali láhev vody na cestu.
Bylo to první setkání s tureckou pohostinností.

Na dálnici Edirne-Istanbul jsem nestál ani půl hodiny. Stopl jsem kamion přímo do Istanbulu a cesta zvlněnou suchou krajinou ubíhala rychle.
Řidič zastavil. Kolem silnice se na obě strany rozléhal neuvěřitelný slum. Hromady odpadků, hořící kontejnery, krávy a kozy pasoucí se na papírových krabicích. Chatrče stlučené ze zkroucených kusů dřeva a špinavých cárů igelitu, na obzoru se rýsovala hradba paneláků, tady byly maximálně rozpadlé domy. Těžko říct, zda byly rozestavěné, nebo se začínaly samovolně rozpadat.
"Istanbul," prohlásil řidič a opsal rukou kruh.
"Istanbul ???" Ptám se nevěřícně, protože jsem měl o tomto městě trochu jiné představy.
"Istanbul." Potvrdil řidič s náznakem, že si mám vystoupit.
Jen co kaminon zmizel v oblaku prachu sesypalo se na mě jako hejno kobylek hejno žebrajících ušmouraných dětí. Staří opodál popíjeli čaj, ptám se na dolmuš do čtvrti Sultanahmed. Jeden dědula ukazuje rukou k jakési zavtávce.
Čekám pár chvil, když ke mě přistoupil tureckej kluk tak dvacet let se znalostí tří anglických slov. Posunkama naznačuje, že dolmuš do Sultanahmed odtud nejede, že mi ukáže jinou zastávku. Jdeme ulicí slumu a postupně se připojují další dva mladí turci.
Pak náhle z hlavní ulice zahli do úzké uličky mezi dva rozpadlé domy. "Dolmuš Sultanahmed, Dolmuš Sultanahmed" tahají mě dál.
Totak. Vlezu tam a nevyjdu živ, najděte si někoho jinýho. Napětí graduje, je jasný, že o žádnej dolmuš nejde, dochází na pěsti, v duchu se modlím, aby nedošlo na nože. Mačetu jsem nechal doma...
Za našimi zády se ozývá skřípot brzd a prudce zastavuje opancéřované policejní auto. Mladíci se dávají na útěk, ale pozdě. Do zad jim už míří samopaly, cvakají pouta. Všichni čtyři jsme naloženi do antonu a odveženi na policejní stanici.
Ta připomíná spíš pevnost. Na rovné střeše pytle s pískem, kulomety a ostřelovači, kolem domku s malými okénky obrněné transportéry, všechno obehnaté dvojtým plotem z ostnatého drátu. Tři mladíci jdou se svěšenýma hlavama dovnitř, asi na pohovor.
Ujímá se mne důstojník pohrávající si se samopalem.
"Turist ?" Ptá se a já přikyvuju.
"Welcome to Istanbul !" Směje se na mě.
Odchází doprostřed křižovatky, zastavuje autobus a cosi přikazuje řidiči. Jsem pak bezplatně odvezen do čtvrti Sultanahmed, což bylo 50Km.

Čtrnáct dní a čtrnáct nocí nás zastihlo v divukrásných horách. Zažili jsme pár dešťů, mlhy, které nám občas na chvíli krásy hor skryly, mlhy, které se od severní mořské strany hrnuly ke hřebeni, odkud je sluncem ohřátý vzduch zase srážel pryč. Mlhy, které vytvářely mlžná moře, do nichž se nořily severní srázy a severní boční hřebeny. Ochladili jsme se u sněhů a ledů na stinných místech, osvěžili se tmavých horských jezerech. Probděli noc, kdy vichr cloumal se stanem, těžko popadali dech, když jsme stoupali do strmých svahů. Hledali jsem rovnováhu v kamenných mořích, obdivovali nevídané květy, nevídané skály, objevovali pro sebe pohoří bez mapy, díky tomu jsme nemohli bloudit.
Čtrnáct dní v nejkrásnějších horách, jaké jsem kdy viděl. Jeden týden
cesty jsme potkávali jenom horské pastýře, sledovali nekonečná procesí krav sestupujících ze strmých pastvin domů, živili se nejlahodnějším sýrem, svorně pili čaj uvařený pastýři na sušených kravských lejnech.