„Tak kdo ?“ Zeptal se Hynek. Všechny argumenty pro i proti už byly řečeny, karty ležely na stole. Matné světlo svíčky vrhalo stíny na čtyři obličeje, na kamnech klokotal kotlík čaje. Z venku na silné roubené stěny chaloupky dorážela vichřice, která občas zuřivě hodila proti malému okýnku závoj prašanu.
„Tak kdo půjde ?“ Zopakoval Hynek otázku s větší naléhavostí. Šlo o hodně, ale nikomu se do vánice vůbec nechtělo.
„Zítra je poslední šance,“ dodal po chvíli ticha, kterou porušilo jenom zapraskání v kamnech.
„Budem tahat sirky,“ navrhl Jirka.
„Dobře, ale Bára netahá. Jde o hodně a uspět může jedině silný a odolný muž,“ schválil návrh Hynek. Bára sice chvilku protestovala, nadávala na diskriminaci žen, ale taky si uvědomovala, že opravdu šlo o hodně, takže jenom napjatě sledovala jak Hynek, Jirka a já taháme sirky.
Během několika okamžiků bylo rozhodnuto. Zápalku bez hlavičky svíraly moje prsty.
„Víš o co jde a bereš na sebe velkou zodpovědnost,“ mluvil naléhavým tónem Hynek. „Můžeš od toho úkolu couvnout, nikdo se na tebe nebude zlobit.“
„Necouvnu, splním to, co se ode mě čeká,“ povídám s rozhodností našemu šerifovi a v duchu se připravuju na cestu mrazivejma horama. Vypravit se nezabralo moc času. Teple jsem se oblékl, nalil do sebe hrnek horkého čaje, trochu rumu, zhltl pár žlic vloček. Kamarádi mi mezitím přelili zbytek čaje do termosky a zabalili nějakou tu čokoládu a müsli.
O chvíli později si s nima zalamuju palce. Loučíme se.
„Mapu a všechny dokumenty máš, víš co máš říkat ?“ Ptá se Hynek, kterej místní řeč zná nejlíp.
„Jasně vím, nebojte.“ Opouštím naše teplé útočiště a vyprovázejí mě doufající pohledy kamarádů.
Sotva jsem vystrčil hlavu z boudy, opřel se do mě ledový vichr a na pozdrav mi do tváře vmetl ostré ledové jehličky. První půlhodina cesty, kdy jsem musel přejít holou hřebenovou pláň byla nejhorší. Vítr mi rval dech od úst a jeho silné poryvy mě několikrát srazily do sněhu. V lese už řádění větru nebylo až tak hrozné, ale zato sem nafoukal kvanta sněhu, takže prodírání bylo obtížné i se sněžnicemi. Neomylně jsem nabral směr do údolí a sloními stopami za sebou pomalu odpočítával kilometry.
„Kde se tady vzalo rozcestí ?“ Blesklo mi hlavou po pár hodinách perného postupu. Porada s azimutem a mapou nebyla k ničemu. Na mapě se v místech, kde jsem se teď měl nacházet, jenom zelenala velká skvrna značící les, cesta žádná. Vítr sice přestal foukat ale na hory se pomalu snášela tmavá mlha. Pár hltů horkého čaje sice zahnalo chlad na těle, ale proti mrazení v zádech to nepomohlo. V těchhle liduprázdnejch horách jsem zabloudil.
Vrátit se zpět nepřipadalo v úvahu, protože pak by úkol už nikdo nestihl splnit, a na cestu bysme se nakonec museli vydat všichni. Pokračovat dál ? Ale kudy ? Nakonec jsem se rozhodl pro cestu vpravo. Ze začátku sice dobrý, ale po kilometru klesat přestala a po dalších dvou se ztratila v ohromné pasece. Čaje v termosce rychle ubývalo a valem ubývalo i světla. S rozhodnutím jsem nemohl otálet a nakonec se vydal prudkým svahem přímo do údolí. Na žádnou cestu jsem nenarazil, nikde ani náznak pěšiny, jenom pod ledem bublal zakletý potok. Vracet se nahoru už nemělo žádný smysl, jediná možná cesta vedla po proudu.
„Puk, puk, prask,“ ozývalo se mi občas pod nohama, když jsem přecházel zamrzlé tůně. Byla ve mně malá dušička a led zatím držel. Několik tůní jsem přešel bez problémů, ale nakonec se stalo to, co se stát muselo. Ozvalo se mohutné „Řách“ a já najednou visel po pás v ledové díře. Nohama jsem k vodě nedosáhl a život mi zachránila jenom hůlka, kterou jsem držel v rukou jako provazochodec. Srdce buší, krev mi tepe ve spáncích. Jenom opatrně naléhám na led co největší plochou těla a centimetr po centimetru se sunu k pevnému břehu. Úzká rokle se zařezává do skalnatých srázů zasypaných sněhem a poteklých ledem. Škrábat se po nich by bylo ještě mnohem riskantnější než sestup potokem.
Vločky i zbytek čaje berou za své. Musím zmobilizovat všechny rezervy. Při sestupu se držím břehu a tůně přebíhám rychlými kroky pouze když už není zbytí. Vidím jen na pár kroků před sebe, na hory padla noc. Ponenáhlu se údolí rozšiřuje a ústí do jiného, většího, jehož dnem se vedle říčky vine cesta.
Sbírám v sobě poslední zbytky sil, únavou mi škube ve svalech a nohy sotva zvedám. Pomalu ale jistě mě přemáhá únava, mysl se však upíná k jedinému: nezastavovat za žádnou cenu. Nevím už, jak dlouho jsem se vlekl cestou, ale pamatuju si dobře, že z letargie mě probrala vůně kouře a štěkot psů.
Pod horama se krčila titěrná roubenka s vysokou šindelovou střechou, psi hlídali ovce před vlky a zuřivě štěkali. Tmu prosvítil obdélník otevřených dveří, ve kterých se jasně rýsovala silueta člověka. Okřikl psy a blikal svítilnou do tmy. Jeho překvapení bylo obrovské. Okamžitě mě zatáhl do salaše, nalil do jednoho hrnku pálenku, do druhého čaj a pořád brebentil. Když zjistil, že si moc nepokecáme a viděl jak se mi zavírají oči, uložil mě do postele, zahrnul hromadou ovčích kůží a nechal usnout.
Ze sna mě probrala vůně škvařícího se špeku, ke kterému jsem dostal ještě pořádný kus domácího chleba a sýra. Do městečka je to prý asi hodina cesty.
Příjemně nasycen jsem se loučil se staříkem, který mi zachránil život. Nad horama se klenulo fantasticky modré nebe a já jsem si byl jistý, že úkol splním.
Do městečka k vlaku to bylo pár kilometrů, odtud hodinka jízdy do města. Šlo o hodně. Musel jsem vrátit místenky na vlak domů a koupit další na příští týden, abychom tady v těch fantastickejch horách mohli zůstat o týden dýl.
„Vybrali nás tady ochranáři s policajtama, každýho nás to stálo litr, T.O. Garlic-Boys“…
Přečetl Móťa roztřeseným hlasem z kempovky.
„Cože???“ Vyskočil Kráča od ohniště. „Kdy…, kdy to bylo?“ Hlas měl roztřesenej vzteky.
„Minulej tejden.“ Mrkl Móťa na datum.
Na osadu T.O. Trajdáci se sneslo chmurné mlčení.
„Musíme převis před ochranářema nějak zamaskovat…,“ nadhodil Móťa do ticha, které rušilo jenom praskání ohně.
„A jak prosímtě, vždyť o něm už dávno stejně vědí,“ vyjel Konopák, načež se opět rozhostilo ticho.
„Sice o něm vědí, ale nemusí ho vidět…,“ zapřemýšlel po chvíli nahlas Kráča.
„Jak to, že ho nemusí vidět?“ Zeptala se nechápavě Jitřenka.
„No, prostě je sem nenapadne přijít,“ dostalo se jí odpovědi.
„A jak toho chceš dosáhnout?“ Odlepil Konopák s nadějí v hlase svoje oči od ohně.
„Kouzlem,“ prohodil Kráča jakoby nic.
„Cha cha, prej kouzlem!“ Rozchechtali se Konopák s Móťou.
„Ztichněte, troubové, nic jinýho vás stejně nenapadlo a musíme vyzkoušet všechno!“ Zpražila je Jitřenka. „Co vlastně budeš dělat?“ Obrátila se na Kráču.
„No, jenom vlastně takový malý ochranný kouzlo,“ zamyslel se Kráča a když si všiml posmešných pohledů svých kamarádů, tak ještě dodal: „Jsem tak trochu šaman, víte ?“
Kluci málem praskli jak v sobě dusili smích, ale pod Jitřenčiným pohledem se báli smát na plnou hubu.
„A co na to kouzlo budeš potřebovat?“ Zeptal se posměšně Móťa.
„Nejlíp dvě nějaký lebčičky lesních zvířat, nebo aspoň nějaký kosti. Potom dvě svíčky trochu vody a půjčím si Konopákovu mačetu.“ Začal nadšeně vypočítávat Kráča.
„Vždyť máš svou,“ opáčil s podezřením Konopák.
„Mám, ale budu potřebovat dvě,“ vysvětlil sebevědomě Kráča. „Neboj, vrátím v pořádku,“ dodal rychle, když zachytil Konopákův nedůvěřivej pohled.
Kamarádi začali být zvědaví. „Budou stačit čajový svíčky?“ „Na co lebčičky?“ „Proč zrovna dvě?“ „Na co mačety?“ „Kdy to chceš provést?“ Padaly otázky jedna za druhou.
„Lebčičky kvůli tomu, že nemají oči, zjednodušeně řečeno, když půjdou ochranáři, tak z těch lebčiček vyleze duch, kterej jim jakože zatemní zrak a mysl a nenapadne je jít dál na převis. Dvě proto, že sem vedou dvě cesty, mačetama udělám takovej jakoby práh, přes kterej nepřejde zlej člověk a udělám to, jak se bude stmívat, protože tehdy jsou hranice mezi světy nejprostupnější,“ vychrlil ze sebe Kráča jedním dechem a ostatní na něj zůstali jenom užasle zírat. „Jo a čajový svíčky jsou ideální.“ Dodal ještě když si všiml pohledů kamarádů.
Osadníci T.O. Trajdáci celou sobotu systematicky procházeli skály, rokle a les a hledali lebčičky a kosti mrtvých lesních zvířátek. Ochranářská šťára asi byla rozsáhlá, protože zápisy o uložených pokutách a vykázání z CHKO našli na několika dalších kempech. Na obvyklých místech nikoho nepotkávali. Zpráva o řádění ochranářů se asi roznesla.
V pozdním odpoledni se začali scházet na svým osadním převisu, kde se za soumraku mělo čarovat a zjistili, že shromáždili docela slušnou sbírku kuriozit.
Móťa vysypal z kapes hromádku nejrůznějších kůstek. Kráča měl větší štěstí, našel kus ulomeného parůžku a pár kostí. Nejlepší nález přinesla Jitřenka. Z kapesníku vybalila bílou havraní lebku s velkým černým zobákem. Konopák přinesl na rozvětveném klacku zdechlou kočku. Červi s ní sice ještě nelomcovali a oči už neměla, zato ale příšerně páchla. Osada se shodla na tom, že to není lesní zvíře a Kráča prohlásil, že s něčím takovým čarovat nebude. Kočku zahrabali v lese co nejdál od převisu a Konopákovi rychle odpustili, protože z vesnice přinesl kromě kočky i pivo.
„Fajn,“ Kráča znalecky pokýval hlavou když zhodnotil sbírku předmětů. „Nejlepší bude ta havraní lebka a parůžek.“
V klidu si uvařili čaj a najedli se. Po celodenním běhání po skalách všem slušně vyhládlo. Začalo se stmívat.
„Začnem,“ vyzval kamarády Kráča a nastrkal si do kapes všechno potřebný, vzal plecháček s vodou a mačety. První vykročili po pěšině, kterou se na převis přicházelo shora od lesní cesty. Kousek od ní položil Kráča na zem čajovou svíčku a zapálil ji, kolem svíčky vyskládal všechny propriety a chvíli se pak soustředěně díval do plamene.
„Kdy bude to abrakadabra?“ Uchechtl se Konopák, ale Jitřenčin loket mezi žebry ho umlčel.
Kráča vzal do ruky hrnek s vodou, rozstříkl ji čtyř stran a zvučným hlasem pronesl:
„Volám duchy čtyř směrů,
nechť na pomoc mi přispějí,
pokud oni sami chtějí!“
Závan chladného vzduchu všem přihlížejícím pronikl až do morku kostí, jenom Kráča se pousmál a uklonil se. Chvíli pak nad plamenem držel havraní lebku , dokud jí neočadil prázdné oční důlky a cosi přitom šeptal. Pak opět pronesl zvučným hlasem:
„Mocný duchu tohoto zvířete,
chraň přístupovou cestu k našemu hradu,
nechť se oči a mysl zatemní každému,
kdo by nám chtěl škodit!“
Opatrně lebkou provlékl provázek a zavěsil ji do větví nejbližšího stromu. Nakonec zvedl mačety a začal jimi pomalu vířit ve velkých kruzích ve vzduchu a cosi si se zavřenýma očima šeptal. Kamarádů se začal zmocňovat neklid, jak jim z toho všeho běhal mráz po zádech.
„Nechť tudy neprojde člověk se zlou myslí,
Tak se staň!“
Vykřikl náhle Kráča a zárověň se slovy tak se staň třeskl mačetami nad hlavou naplocho o sebe. Kamarádi sebou polekaně trhli.
Kráča nakonec zvedl hrnek s vodou, znovu ji rozstříkl do všech stran a zvučně prohlásil:
„Děkuji vám duchové čtyř směrů za pomoc,
jděte si svými cestami.“
Načež prsty zhasl svíčku. Ostatním se evidentně ulevilo, a ze vzduchu zmizelo podivné napětí.
„Pojďme k rokli, tam udělám to stejný a obě přístupový cesty na převis budou chráněný,“ promluvil do tísnivého ticha Kráča.
Dolní galerii skal prorážela úzká strmá rokle, kterou vedla cestička plná kluzkých kořenů. Sice si nikdo z kamarádů nedokázal představit, že by tudy stoupali ochranáři s policajtama, ale večer měl v režii Kráča, kterej se rozhodl, že sem umístí druhého strážce. Položil na zem svíčku, zapálil ji, opět rozstříkl vodu čtyř stran a zvučným hlasem pronesl:
„Volám duchy čtyř směrů,
nechť na pomoc mi přispějí,
pokud oni sami chtějí!“
Opět následoval závan větru a tehdy se to stalo. Kráčův pohled se podivně změnil. Zpalčivěl, oči dostaly podivný lesk jako v horečce. Sundal si košili a zasyčel. Temně, pomalu a hluboce. Ostatní se roztřásli zimou a strachem. Kráču, který se rozhlížel na všechny strany najednou nepoznávali, Konopák ustoupil. Kráča pomalu zvedl ze země nachystané mačety a prohlížel si je, jakoby je viděl poprvé. Pak se zatočil dokola a znovu zasyčel.
„On je snad v tranzu,“ zašeptala vyděšeně Jitřenka.
„Ticho, může být nebezpečnej…,“ zdůraznil poslední slovo šeptem Konopák.
Kráča ze sebe vyrazil krátké zavřísknutí a rozběhl se směrem k převisu.
„Rychle za ním, ať si něco neudělá!“ Zakřičel Móťa.
Kráču dohnali až u převisu. Poskakoval a tančil sem a tam před ním a vykřikoval slova, kterým nerozuměli. Kolem sebe mával mačetami na kterých se leskl oheň a sekal do vzduchu. Občas vydal zvířecí skřek a zasyčení. Kamarádi ho pozorovali z uctivé vzdálenosti a nevěděli co mají dělat. Kráča se nakonec skácel bezvládně k zemi.
K sobě přišel asi za půl hodiny. Zabalili ho do deky, dali mu čaj a snažili se rozluštit jeho nepřítomnej pohled upřenej kamsi do dálky.
„Co to bylo, prosímtě,“ zeptal se Konopák. „Tys nám ale nahnal strachu,“ přidala se soucitně Jitřenka.
„Já nevím, byl jsem jinde,“ promluvil tiše Kráča, když se trochu vzpamatoval.
„Kde jinde? Vždyť jsme tě měli pořád na očích,“ oponoval Móťa.
„Mám strach,“ prohlásil po chvilce zamyšlení Kráča.
„Z čeho?“ Hlesla Jitřenka. Odpověď však všechny víc šokovala, než překvapila:
„Že jsem změnil něco v minulosti,“ pronesl Kráča vážně.
Přesný Kámen seděl u ohně pod převisem a pomalu žvýkal tuhé veverčí maso. Druhé malé zvířátko se peklo nad ohněm. Přesný Kámen byl hladový a lov se mu moc nevyvedl. Uměl kameny dobře zabíjet ptáky, ale tady žádní nebyli a na ulovení těchhle dvou poskakujících hlodavců vyházel prakem skoro všechny svoje kameny. V téhle krajině bylo kamenů málo a tak přemýšlel, proč a co ho sem vlastně přivedlo.
Náhle zpozorněl. Z pochmurných myšlenek ho vytrhl závan chladného větru. Opatrně nasál vzduch. Bylo v něm cítit něco neznámého, něco z čeho šel strach.
Pak TO uviděl. Hnal se k němu strašlivý duch. Mysl Přesného Kamene sevřel děs. Duch měl podivné nohavice, které nebyly z kůže a mával ve vzduchu podivnými dlouhými noži, které nebyly ani z ostrého kamene ani z kosti. Vyrážel podivné zvuky a slova a syčel. Šel z něho strach. Na nožích se odráželo světlo ohně jako slunce od hladiny vody. V patách mu utíkali tři jeho podřízení duchové, kteří se toho s noži očividně báli.
Přesný Kámen nikdy v životě nic podobného neviděl, padl tváří k zemi a raději předstíral, že je balvan. Když se zvedl, duchové byli pryč. Musel se dlouze a hluboce zamyslet a pak na to přišel:
„Duch si mě vybral, já Přesný Kámen jsem šaman! Proto jsem ho viděl! Budu mít dobrý lov a musím duchovi obětovat!“
Lovec se zatetelil radostí a k večernímu nebi vyletěly jiskry, jak se zvláštním leskem v očích rozdmýchával oheň.
„Hele, ta havraní lebka tady pořád visí,“ ukázala Jitřenka na větev, kterou míjeli, když týden po velkém čarování pochodovali na převis. Místo ohniště a laviček je však uvítalo něco, co nečekali a co jim naprosto vyrazilo dech:
Evidentně stará a už docela zašlá plechová cedule, která hlásala:
Chráněné archeologické naleziště
Na tomto místě byla v roce 1958 objevena svatyně ze středního paleolitu s několika desítkami votivních sošek znázorňujících kance, jeleny, lososy, medvědy a další zvířata.
Činnosti jako rozdělávání ohňů, úpravy terénu a bivakovaní pod převisem jsou přísně zakázány!
Archeologický ústav AV ČR
„Ta cedule tady ještě minulej týden nebyla a vypadá jako kdyby tady visela roky…,“ nechtěla věřit svým očím Jitřenka.
„Už myslím vím, co jsem změnil,“ hlesl tichým hlasem Kráča, na kterého se upřely tři pochybovačné, nechápavé a nevraživé pohledy.
Kráčím
Kráčím lesem,
kráčím horami,
máčen deštěm,
obklopen mlhami.
Kráčím poli,
kráčím loukami,
zpitý rosou,
nejistými cestami
Kráčím vichry,
kráčím bouřemi,
zlatá hvězdo,
na stezku posviť mi.
Poznámka autora: Veškerá podobnost s reálně existujícími postavami a událostmi je čistě náhodná!
Petr Jenč seděl ve své kanceláři a potichu, přesto však se zvláštním zápalem, sepisoval jakési trestní oznámení. Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře. Než stačil cokoliv říct, vtrhli do kanceláře a Jenčovi spadla čelist; stáli před ním čtyři biřici a vysoký mnich oblečený v černé kutně.
„Jsi pan Z Jenče, zvaný Petr?“ Zeptal se mnich pochmurným hlasem. Tázaný se vzmohl jenom na přikývnutí.
„Pak budeš muset jít s námi a něco nám vysvětlit. Jměte ho!“ Rozkázal mnich biřicům.
„Dle paragrafu 17 trestního zákona mám právo vědět, z čeho jsem obviněn!“ Zablekotal Jenč. Jeho námitky však umlčel jeden z biřiců železnou rukavicí a slovy: „Drž hubu!“
Silné paže biřiců vyvlekly zatčeného před budovu, nohy začvachtaly v blátě a do nosu udeřil neuvěřitelný smrad. Takový, který mají jenom místa bez kanalizace a který svědčí o tom, že všechny konečné produkty metabolismu lidí i zvířat končí na ulici.
Jenč byl uveden do nedalekého kostela plného lidí. Před oltářem stál široký stůl, za kterým sedělo několik vážně se tvářících mužů.
„Pane Petře z Jenče,“ povstal jeden z nich, „byla proti vám vznesena závažná obvinění a je na vás, abyste je vyvrátil. Nechť předstoupí první svědek obžaloby!“
Před obžalovaného se postavila žena, které z očí šlehaly blesky.
„Je to on!“ Zavřeštěla. „To on za to může!“ A propukla v hysterický pláč.
„Uklidněte se a vydejte svědectví!“ Okřikl ji muž se zlatým řetězem kolem krku.
„Měli jsme ve skalách pod Borem u paty skály malou chyši, kam jsme se utíkali, když hrozilo nějaké nebezpečí. Jednou jsme se zde schovávali v zimě, když krajem táhly houfy Míšeňských. A tenhle netvor,“ namířila žena prstem Jenčovi na hruď, „tam za námi přišel, do nepohody nás vyhnal a chyši zbořil!“ Cedila žalobkyně slova skrz zuby. „A jedno z mých robat se pak roznemohlo a zemřeloóó!“ Propukla žena opět v pláč a v kostele zahučelo jako v úle.
„Můžeš nám vysvětlit, proč jsi této nebožačce zničil její úkryt?“ Obrátil se na Jenče předsedající soudu.
Ten se chvíli zamýšlel a najednou si vzpomněl.
„Ano, ano,“ zazněla jeho slova pod kostelní klenbou. „Dotyčná černá stavba neměla v národní přírodní rezervaci co dělat a navíc narušovala intaktní vrstevní sled. V neposlední řadě taky zabraňovala archeologickému průzkumu lokality.“
Písař, který celou při zaznamenával na pergamen, se zmateně podíval na soudce, kteří se netvářili vůbec duchaplně.
„Řekni to jednodušeji bez těch cizáckých výrazů!“ Rozkázal předseda tribunálu tónem, který nepřipouštěl jakékoliv žertování.
„No, hrabali se v písku pod převisem, což neměli a zničili tak vypovídací hodnotu střepů a kostí.“ Potil ze sebe Jenč.
Tribunál opět beze slova zíral, tentokrát ohromeně.
„Ty ve skalách hledáš kosti?“ Otázal se jeden ze soudců tónem, který byl plný podezření.
„Ano,“ prohlásil sebevědomě souzený, „taková kost toho může hodně říct.“ V kostele zavládlo hrobové ticho.
„Nekromant!!! Černokněžník!!!“ Ozvaly se výkřiky a mezi lidmi jenom šumělo, jak se křižovali. „Na hranici s ním! Upalte ho!“ Zaznívaly z davu další výkřiky.
Předseda tribunálu povstal a zjednal si klid.
„Vězně předáváme k dalšímu výslechu Svatému Oficiu!“ Prohlásil soudce, načež Jenč omdlel.
Když se probral, zjistil, že se nachází ve vlhkém a temném sklepení osvětleném loučemi. Petr Jenč byl připoután na skřipec a se zatajeným dechem pozoroval kata, který mu postupně ukazoval rezavějící nástroje.
„Vyznej se ze svých hříchů,“ vystoupil ze stínu mnich v černé kutně, „sic budeš litovat v den posledního soudu!“ Výslech začal a písař na pergamen naškrábal první slova.
Jenč horečně přemýšlel, ale rovnice o mnoha neznámých měla pouze dvě řešení: spolupracovat, nebo trpět.
„Kdy jsi sešel ze stezky Boží!?“ Vyštěkl nečekaně mnich a pokynul katovi, který otočil kolem.
„Ááááá!“ zařval vyslýchaný a kloubech mu jen zapraštělo. „Když, když jsem začal jezdit s bandou těch zelenejch vagabundů!“ Zařičel v bolestech.
„Z jakého důvodu jsi s nimi jezdil?“ Nenechal jej oddechnout mnich.
„Kvůli té holce!“ Potáhl Jenč.
„Zaprotokolovat!“ Rozkázal inkvizitor a zároveň pokynul katovi. Sklepení zaplnil další bolestivý výkřik.
„Kvůli jaké holce?“ Naklonil se inkvizitor těsně k Jenčovu obličeji.
„Jezdil jsem kvůli té holce a moc jsem o ni stál,“ zašeptal nebožák vyděšeně, „ale ona o mě ne, tak jsem se ji snažil aspoň…,“ nedopověděl a znovu popotáhl. Inkvizitor už už dával katovi další pokyn, ale mučený se radši s brekem vyznal: „Snažil jsem se ji znásilnit, ale ona mě zmlátila, bééé!“
Kat, písař a dva pacholci propukli v hlaholný smích.
„Neumí si ani chytit ženskou, chachacha!“ Plácal se kat do kolen.
„Silentio!“ Uťal je inkvizitor.
„Já jsem nikoho nezprznil,“ špitl mučený.
„Ticho! Mluv pouze jsi-li tázán,“ rozkřikl se inkvizitor a rozkázal písaři: „Zaprotokoluj: přiznal se k prznění panen.“
„Zcizil jsi někdy něco?“ otočil se pak zpět k Jenčovi.
„Ne, nikdy!“ Zakroutil horečně hlavou vyslýchaný.
„Lžeš! Kate,“ pokynul inkvizitor.
„Ne, ne, počkat, ukradl jsem v obchodě čokoládu a žvejkačky a už mě nechte, béééé!“ Bulel Jenč.
„Zaprotokoluj, že zcizil předměty nedozírné hodnoty. Pokud jsem o nich ještě neslyšel, budou jistě velmi vzácné. A tebe,“ obrátil se zpět ke trosce na mučidlech, „jen tak nenecháme.“
„K čemu se ještě doznal?“ Zeptal se soudce mnicha, který Jenče vyslýchal.
„K mnoha podivným věcem,“ zalistoval mnich pergameny, „třeba že jezdil vozem, který se pohyboval aniž by ho táhli koně nebo voli a přepadal spící pocestné, od kterých vymáhal jakousi daň za spaní v lese.“
„Podivné, na exekuci ale stejně stačí to, že se veřejně přiznal k černé magii a nekromantii.“ Zamyslel se soudce.
Zmučeného Jenče vezli na káře ulicemi města. Byl v okovech, které mu rozdíraly zápěstí a místní lůza hrála oblíbenou hru zvanou „tref se odsouzenci něčím smradlavým a shnilým do hlavy.“
Když kára přijela na náměstí, byl Jenč připoután řetězem ke kůlu hranice, herold rozvinul pergamen a zvučným hlasem začal číst:
„Zde přítomný Petr z Jenče byl soudem a Svatým Oficiem shledán vinným vůči morálce a Písmu a to z nekromantie, černé magie, prznění panen, lupičství, podvodu, neoprávněného vymáhání berně a křivopřísežnictví. Za tyto přečiny se odsuzuje k trestu smrti upálením!“
Ke hranici přistoupil kat s pochodní a mnich s krucifixem.
„Tvou hříšnou duši poroučíme Bohu!“ Zaintonoval mnich.
„Kate, konej svou povinnost!“ Rozkázal předseda soudu z tribuny. Kat přistoupil ke hranici a pochodeň přiložil k otepím klestí. Vyšlehly první plameny.
„Nic jsem neudělal, jsem nevinný!“ Volal z hranice zoufale Jenč, kterého postupně zahaloval dým. Plameny postupovaly výš a výš.
„To bolí, pomóóóóc!“ Křik zaniknul v záchvatu dusivého kašle.
„Ááááá!“
„Ááááá!“ Petra Jenče probudil jeho vlastní křik. Nechápavě se rozhlédl kolem sebe. Byl ve své kanceláři a pochopil, že se mu zdál jenom sen, ale živý a jakoby skutečný. Opatrně si prohlédl zápěstí: po odřeninách od okovů ani stopy. Opatrně si ohmatal tvář: žádná zranění. Nohy, které mu už hořely na hranici byly také v pořádku.
Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře, po kterém do místnosti vstoupili tři policisté.
„Pan Petr Jenč? Potřebujeme něco vysvětlit.“
Jenčova reakce vyděsila jak policisty, tak několik náhodných chodců na ulici:
„Nééé, já už budu hodný!“ Rozkřičel se, načež omdlel.