Nakonec nočním vlakem opouští Brno a směrem východním vyráží docela zajímavá skupinka. Hynek, Dita, Větvička, Jirka a já. Je na nás asi docela zajímavej pohled. Hyňour má dřevěnou krosnu a na ní gumama přivázaný hnědý a neforemný cosi, co obsahuje všechny věci, který člověk potřebuje na přežití v zimních horách (někteří lidé ovšem tvrdí, že k přežití v zimních horách je potřeba jenom vodka a česnek, extrémistům stačí vaťák, hřeben a provázek).
Já zas táhnu běžky, Dita sněžnice, Větvička taky sněžnice, jako normální člověk z dálky vypadá Jirka, má ovšem sněžnice.
Salaš zakreslenou v mapě nacházíme až skoro za tmy. Jenže je zamčená. Opodál stojí prostý přístřešek pro pastevce. V rohu ohniště, kouř odvádí díra ve střeše, při stěně velká palanda s vrstvou suchého sena. Plechová střecha nepropustí sníh ani déšť, zato škvírami mezi trámy dovnitř proniká vánek.
Rozdělali jsme oheň, uvařili si a bylo nám dobře.
Ráno je mlha ze které vypadávají občas vločky a občas kapky. Chceme vyjít na hřeben a po něm zkusit dojít až do Koločavy. Člověk míní, živly mění - na hřebeni se ženili všichni čerti. Ostrý vítr nese kapky deště a ledové krystalky. To první na nás rychle mrzlo, to druhé bodalo do tváří jako stovky jehel. Viditelnost byla minimální, tak něco mezi deseti až dvaceti metry. Když jsme spolu mluvili, museli jsme nahlas křičet. Vydrželi jsme to asi šest kilometrů, slabou hodinu. Pak jsme se pokoušeli pomocí map a azimutů najít salaš , která měla být někde pod hřebenem, ale bezvýsledně. Zpátky to nemělo smysl, byli jsme promočení a promrzlí, tak jsme se rozhodli sestoupit jedním z bočních údolí nazpět do Usť-Čorné.
Při sestupu strmým svahem s hustým bukovým lesem jsme často na mokrém sněhu klouzali a padali. Cestu naznačenou v mapě jsme nenašli, tak bylo nutné razit si svou. Svahy údolí byly pořád strmější a strmější, takže nakonec bylo nutné sestoupit až k potoku a prodírat se dolů jeho zmrzlým korytem. Trvalo to několik hodin balancování na poledovaných balvanech, přecházení praskajících ledových mostů, kde nás od pádu do vody dělila jenom tenká krusta, prodírání se podrostem a hledání nejschůdnější cesty.
K turbáze Usť-Čorné jsme dorazili notně vysílení až za tmy. Prý je plná a drahá. Máme se zeptat Jurije Petroviče, ten nás prý ubytuje. Domluvili jsme se s ním rychle. Sedm hřiven na osobu a noc. Dostali jsme místnost s kamny a pytel dřeva. Rozvěšení šňůr s našima mokrýma věcma bylo dílem okamžiku. Brzo se v místnosti utvořila mlha, která kondenzovala na oknech. Usnuli jsme rychle pod vlivem zážitků z dnešního dne a vodky vypité pro zdravotní účely.
