Pro některé to bude velká novinka. Na této planetě jsem se nevyskytl, alébrž narodil. Přesný čas dostanete, pokud si spočítáte konjukci planetky BŘ1980#13&3Black (v roce 2142 se pravděpodobně srazí se zemí) a Plejád.
Svoje narozky jsem se rozhodl oslavit v kruhu nejbližších přátel na srubu Klika ztraceném na Ledovkách.
Již cesta z Brna se Švorcákem a Waki byla poměrně bohatá na veselé události kulturního rázu. Vzal jsem totiž banjo, které už dva měsíce trápím a na celý vagón vlaku EC 172 Vindobona zahrál píseň Hoganovo Jezero, načež si část cestujích znechuceně přesedla do jiného vagónu. Zpívali a hráli jsme s Waki a Švorcákem skoro celou cestu do Prahy.
Na Hlavním nádraží se k nám přidali ještě Hynek, Bára a Jirka, Větvička bohužel nemohl, protože se zas začal rozpadat nebo co. Po nástupu do vlaku směr sever jsem pro velký úspěch zahrál Hoganovo Jezero.
Ve Starých Splavech se k nám připojil ještě Železňák, kterej se vyskytoval poblíž a šlo se na Kliku. Tentokrát jsme zabloudili ještě před Ledovkama, ale Kliku jsme (díky Hynkovi) našli napoprvé. Rozdělali jsme oheň a já zahrál Hoganovo Jezero, protože Železňák to ještě neslyšel. Hráli jsme a zpívali a kecali a pomlouvali nepřítomné až do časných ranních hodin.
V sobotu ráno jsem zahrál Hoganovo Jezero, abych jemným zpěvem příjemně probudil svoje kamarády a rozhýbal prsty zmrzlé od rozdělávání ohně.
Po snídani a vyhrabání studánky v zamrzlém potoce jsme se vydali prozkoumávat Ledovky. Z fotek je patrné, že jsme navšívili Chemikovo osteologické Museum, dále (což už zdokumentováno nemám) jsme byli na Poměnkovým kempu a Stonehege, pak v Hradčanech na teplým čaji a dršťkové polívce, na Skalním divadle a docela utahaní a omámení krásami přídody jsme se setměním dorazili zpět na Kliku.
Roztopili jsme kamna, nacpali karbidku kvůli osvětlení a já obdržel skvělé a fantastické dary. Kromě darů na mně čekal ještě výborný makovo-marmeládový biodort (nebo spíš buchta) od Báry. Na přípitek kde se vzala, tu se vzala tekutá kamna značky Rieni se objevila (pro nezasvěcené-flaška rumunské višňovky), k zakousnutí byly ještě jidáše a obligátní makové šneky. Zmoženi únavou jsme zalehli a rychle usnuli.
Nedělní ráno bylo ve znamení uklízení Kliky a balení, posléze přesunu k nádraží a odjezdu domů. Ve vlaku jsem zahrál Hoganovo Jezero. Přestup na rychlík v Praze byl zcela zrychlený, ale povedl se. Dobrej průvodčí s náma větší část cesty prokecal, tak jsem mu zahrál, hádejte co. Hoganovo Jezero přece...
Poslední vandr, na kterej jsem se letos zatím dostal bylo Bloudění. Pak dlouho nic kvůli diplomce, ale nakonec se některý věci nepovedly tak jak by měly, takže prodlužuju školu a mám něco volnýho času, protože se zatím nemusím učit na státnice.
Zákopčaník sliboval teplej slunnej víkend, takže bylo rozhodnuto. Jedeme na vandr. Volba padla na Vlhošť a Roverky.
Pěkně nám to začíná. Čučíme s Waki na tabuli odjezdů vlaků, kde u toho našeho EC naskakují minuty. Škoda že to nejsou akcie, je to zpoždění. Potkali jsme kamaráda Boženku, takže sedíme na peróně, hrajeme Ryvolovky a nevšímáme si okolních davů. Okolní davy si ale všímají nás.
V Holešovicích na nás čeká Hynek. V jedné ruce třímá kytaru, ve druhé flašku s utopencama. Výborně, aspoň budeme mít co jíst a co poslouchat. U jednoho Letňanského supermarketu sedíme v trávě a hrajem. Čekáme na Divnýho, kterej nás má vyzvednout samohybem. Trochu nám trvalo, než jsme se z Prahy vyhrabali a rozjeli se na severovýchod. Po cestě jsme ještě nabrali poslední účastnici vandru - Lídu a díky mírné navigační chybě se setměním dorazili do Hvězdy.
Na campu Jezevec jsme rozdělali oheň, uvařili čaj, Lída dala v plen výbornou buchtu, já zas klasické makové šneky, Hynek utopence. Pak jsme už jenom zpívali a hráli. Já jsem táhl banjo, Waki, Hynek a Divnej měli kytary, takže dohromady na vandru bylo 22 strun.
Sobotní ráno bylo jasný a modrý. Sice nám trvalo trochu dýl, než jsme se vymašlili, ale bylo to dáno tím, že jsme dlouho marně hledali studánku.
Z Vlhoště jsme to vzali přes camp Key - Way do skal a putovali přes Husu, Krápník a Tisícák na camp Kodiak. V okolí Kodiaku naši průvodkyni Waki zmátly nové holiny natolik, že jsme ho hledali dvě hodiny. Nechali jsme tam bágly, sebrali flašky a nástroje a vydali se do Pavliček, kde měl být konzum, kde se dalo koupit pivo a nabrat voda. Cesta v horkém dni suchejma skalama s náma udělala svý. Sice jsme omrkli Mamuťák, ale na to, aby jsme vylezli na Čápa nám nezbývalo sil. Aspoň, že se dalo osvěžit ve studánce kousek před vesnicí.
"No jó, bejval tady konzum, kde se dalo koupit pívo, ale zavřeli ho kvůli daním..." Vece domorodec, když jsme se v Pavličkách optali co a jak. "Ale pokud hledáte hospodu, tak ta v Tuháni by měla bejt otevřená," dodává po tom, co viděl naše zklamané obličeje. Vyrážíme tedy na cestu do Tuháně.
Divnýmu se povedlo odstopovat i se psem, my ostatní jsme dorazili pěšky a v hospodě připomínali spíš nájezd hladovejch Mongolů, protože jsme snědli skoro všechno co měli. Ani skrýva chleba jim nezůstala. Piva však bylo dost. Během zpráv na Nově jsme museli být potichu jako myšky, ale po nich jsme to rozpálili. Song střídal song, Hynek hrál střídavě na banjo i na kytaru, došlo i na Hoganovo Jezero. Když Divnej s Waki spustili staré ruské budovatelské písně, nechtěli nás místní staří komunisti nechat odejít (můžou si třeba koupit jukebox). Hospodu jsme nakonec opustili v jedenáct, pod Čápem jsme nabrali vodu a ve dvě ráno byli nazpět na Kodiaku.
Sluníčko během soboty kousalo až moc a každém z nás se to nějak projevilo. Nejvíc ale na Waki. Chytla úpal jako hrom, takže připomínala hromádku neštěstí. Nastoupili jsme tedy pomalou cestu zpátky na Hvězdu a pak vlakem nazpět domů.
Když si vezmete do ruky mapu Opavsko východ, vypadá okolí Budišova nad Budišovkou velice slibně. Hluboká údolí Moravice, Budišovky a Odry, skoro všude povrchové i podzemní pozůstatky těžby pokrývačských břidlic, hafo pěknejch zákoutí.
Jeli jsme se Švorcákem a Waki, v Suchdole nad Odrou potkali Carmena a společně dorazili do Čermnné, odkud nás Zajac dovedl na potlachoviště. Ohniště se nacházelo na plošince haldy po těžbě břidlice a ze zatopené štoly se brala voda. Večer se tak trochu hrálo, kecalo, pomlouvalo, vařilo atp, prostě jako na každým normálním potlachu.
V sobotu jsme s Waki a Švorcákem vzali to nejnutnější s vydali se na prohlídku zajímavejch zákoutí po těžbě v okolí a nakoukli na okraj vojenského prostoru Libava. Prolejzali jsme to celej den a tak trochu nám vyhládlo. Před smrtí hladem nás zachránila náhoda, která nám přistrčila do cesty čtyři týpky z Ostravy, kteří tábořili na haldě po těžbě břidlice, bafali vodní dýmku, smažili na tenkém břidlicovém plátku párky a nakrmili pocestné. Potom jsme se pokochali obrovskou slují, která tady po těžbě břidlic zbyla. Nebyl by problém si tady představit sedmihlavou saň rdousící nebohou princeznu.
Večer se nachýlil, tak jsme to vzali přes hospodu ve Starých Oldřůvkách zpátky na potlachoviště.
po vzoru pohostinných chlapíků jsem si na plátku břidlice usmažil kuře - moc dobré. Se setměním byl zapálen oheň a pak se hrálo, zpívalo a kecalo až do rána.
Nedělní dopoledne bylo jako vždycky ve znamení loučení a přesunu na vlak. Na fleku zůstalo jenom pár lidí, většina se sbalila a odešla na polední vlak, kde se celou cestu do Suchdola zpívalo a hrálo.
Ve větru voní léto jako stvořené pro vandry. Sice dost prší, ale kdo by se deště bál, vždyť jsme tlampové a nejsme z cukru.
Tentokrát naše kroky vedly na Brdy. Ve čtvrtek během hraní jsme se s Divným domluvili, že se sejdem na Červeným potoce v sobotu večer. Během pátku a soboty dopoledne jsme s Waki oběhli velkej kus "centrálních" Brd, pomohli zbourat starej shnilej srub u velké Brdské zdi, málem zmokli, navštívili pár brdských kempů, stavili se v Jincích v hospodě a doběhli na kemp u Červenýho potoka. Divnej nikde.
V neděli jsem se podíval na Valdek a prošel všechny kempy v okolí, Divnej nikde. Nechali jsme mu tedy vzkaz, mrkli na Jindřichovu skálu a vykoupali se ve valdecké vodní nádrži. Divnej nikde.
Nakonec jsme se ale setkali a vyrazili na Jordán. Na Brdech jsem byl jenom dvakrát, takže to, co jsem viděl jsem nečekal. Nádherný vřesoviště, borůvky, dalekej výhled, krajina spíš vysokohorská. Byly vidět i sopky Českýho Středohoří. Na noc jsme se uložili ke spánku v březovým lese pod Jordánem, ale spát se nám nechtělo. Dlouho do noci jsme hráli na banjo a na kytaru a zpívali.
V pondělí se sice honily mraky, ale jinak bylo pěkně. Přešli jsme přes nevyšší vrchol Brd - Tok a doblodili až k Pilské nádrži, kde jsme se rozložili na noc. Z hraní tentokrát nic moc nebylo.
Úterý ráno, pod mrakem, poprchává. Máme před sebou dlouhou štreku do Příbrami na vlak a za sebou nádherně povedenej vandr.
(sepsáno v hrozným chvatu, vlak nečeká...)
Prodlouženej víkend sliboval pěkný počasí, takže s Waki a Indym domlouváme Oderský vrchy.
Kousek za Suchdolem nad Odrou se lokálka vnořila do husté mlhy. Má být zatmění měsíce, ale vidět je jenom bílý mlíko. Zastávku před nama vystupuje nepříjemná horda cigánů.
„More mlha !“ Ozvalo se z venku.
Na Žlutej kvítek dorážíme dlouho po půlnoci, takže rychle upadáme do hlubokého spánku.
Ráno ale bylo fantasticky modrý. Waki má brzo narozeniny (asi 929 nebo tak nějak), takže jsem pro ni připravil slavnostní krmi. Z báglu vyndávám kotel a dávám vařit vodu. Waki a Indy zbystřili a čekali co se bude dít dál. Po té, co voda začala vřít jsem z báglu vytáhl švestkové knedlíky a mák. Waki a Indy vyvalili bulvy. Slavnostní snídaně pro oslavenkyni se proběhla v distinguovaném tichu, které rušily pouze údery lžic o dno kotlíku.
Všude okolo nás bylo mraky pozůstatků po dolovování pokrývačských břidlic. Pár dolů jsme prolezli. V jednom, kterej byl opuštěnej teprve nedávno jsme našli huntík a delší dobu se na něm vozili a blbli. Pojedli jsme špenát a vypravili se směrem k velké sluji poblíže Starých Oldřůvek. Cestou se nám podařil docela zajímavej objev. Vedle šachty impozantních rozměrů v lese stál perfektní trampskej „srub“ vyskládanej z plátů břidlic.
K ohromné sluji nad řekou Odrou jsme dorazili se setměním.
Před námi se rozprostíral VVP Libavá. Cesta proti proudu Odry do nitra prostoru byla nádherná. Kdesi v dálce se ozvaly výstřely a detonace. Indy zbystřil. „Ha střelby, to musím vidět, počkejte tady…!“
„V žádným případě, zmizíš a už se neuvidíme.“
Když jsme dorazili na dopadovku, byla prázdná, nikde nikdo, jenom žluté traviny a podzimem poznamenané listoví stromů a jehličí modřínů. Šli jsme podle azimutu skrz prostor a míjeli ohromné dopadovky, zničené vesnice, kde po domech zůstala jenom torza vyskládaná z břidlic a zase další pláně. Lidem jsme se vyhýbali. Waki projevila přání vidět starý zničený kostel na jedné z plání se zdevastovaným hřbitovem. Při jeho hledání jsme ale drsně zabloudili a byli rádi, že jsme skončili na skrytém místě u potoka.
Ve větrném ránu proběhla vzrušená debata nad mapou. Kostel necháme duchům a půjdeme radši na JV k okraji prostoru. Během cesty přes jednu velkou dopadovku jsem měl intenzívní pocit, že nás někdo sleduje. Taky že jo, o kousek dál bylo slyšet pomalu jedoucí auto, které evidentně někoho hledalo. Konspiračně jsme se mu vyhnuli a vzali to radši nejkratší cestou k okraji prostoru.
Z lesa jsme se vymotali u městečka Potštát a navštívili hospodu. V údolí pod Potštátem jsme navštívili jednu docela pěknou štolu, načež se Indy rozhodl, že pojede domů. Nechtěli jsme trhat partu a do Hranic na Moravě se vydali všichni. Od štoly na nádraží to bylo asi 8 km, měli čas něco přes hodinu. Vlaky jsme stihli s docela slušnou rezervou.
Vůkol černočerná tma a já zas bloudím kdesi v lese. To městečko je snad začarovaný, nejde se z něho vymotat. Nakonec jsem se z okolí Zákup vymotal a našel Velenice. Na okraji vsi stála oranžová škodovka s nápisem „Chemik má chlupatý zuby“, kamarádi byli blízko, zbývá najít podzemní náhon.
Domluvili jsme se na vandr do okolí České Lípy, konkrétně na sraz u Velenic, kde je plno podzemních objektů jednak po těžbě sklářskejch písků a kvádrů, ale taky všelijakejch sklepů atp.
Ve velké podzemní prostoře přiléhající k náhonu vesele plápolal oheň a kolem seděli Waki, Švorcák a Indy. Zalamujem palec a kecáme.
Ráno si procházím celý náhon. Na délku to má asi 200 m, k tomu přiléhá jedna sluj a jedna výpusť, kterou se reguloval průtok. Celkově je to krásný tesaný dílo a unikátní technická památka. Podzemní náhon takovejch rozměrů vytesanej v pískovci u nás nemá obdoby.
Hned ve stráni naproti náhonu je další podzemí – Pusté kostely, kde se točila pohádka S čerty nejsou žerty. Indy pracně nahazuje škodovku a rozjíždíme se za pomoci speciálky ve které jsou značený snad všechny sklepy po okolí.
Většinou nacházíme jenom menší komůrky a sklípky, ve svahu nad Liběchovem pak docela slušnou „osadu“ - pár propojených výklenků ve skalní stěně.
Přejíždíme ke skalnímu hradu Sloup, kterej je ale zavřeném a našim pokusům o dobytí odolává. Nevadí, prohlížíme si aspoň Samuelovu jeskyni na druhé straně údolí a přejíždíme si prohlídnout bývalou podzemní továrnu u Nového Boru. Odtud je kousek do Skalice, kde se nachází nejúžasnější pískovcové podzemí, jaké jsem kdy viděl. Je to několik vysokých propojených sálů s lichoběžníkovým průřezem, které jsou vytesané v bělostném pískovci. Údajně se tu těžily pískovcové kvádry, na tu nádheru se nemůžem vynadívat.
Pomalu se stmívá, Indy prej zná fajn převis v Pekle – průrvě Ploučnice u Kvítkova. Poseděli jsme v hospodě a napříč přes pole se vydali k převisu. Na místě nás čekalo hodně nepříjemný překvapení, protože převis obsadili nějací fetingři a udělali tam neuvěřitelném bordel. Indy se rozhodl to uklidit, takže jsme si rozebrali použitelný věci a zbytek druhej den odnesli.
Ráno se Waki necítí dobře, radši jede s Indym do Prahy a na Silvestra, kterej jsme domluvili s bandou a Šemíkem prý dorazí později. Švorcák míří zase do Jeseníků, Indy nevím kam a já jedu na hrad Helfemberk u Krupky, kde mám domluveném sraz s Chemikem.
Bágl jsem zahodil do hradního sklepení a vydal se na dřevo. Chemik dorazil až po setmění a s ním taky Želva a Ferda. Myši na hradě mi okousaly slaninu, sýr a tatranky. Aspoň že neprožraly spacák, nebo bágl…
Ráno jsme trochu poběhali po okolí zjistit v jakým stavu jsou štoly a pak se vydali přes východní část Krušných hor směrem k Labi na převis, kde jsme měli potkat zbytek bandy.
Poslední dva měsíce, kdy jsem psal diplomku se na mé fyzičce dost zle podepsaly. Nestačím kamarádům a padám na hubu vyčerpáním. Na hřebeni hor leží tak 20-30 cm sněhu. Naštěstí je po cestě hodspoda, kde znovu nabírám síly a pak se jde mnohem líp. Do Tiských stěn jsme dorazili po setmění a menším bloudění. Jsem na dně, sotva lezu. Čaj ve mně jenom zasyčí a jídlo do mých útrob padá jako do bezedné studny.
Silvestrovské ráno je mhlavé, v Tisé nakupujeme potraviny a procházíme zasněžené a zamrzlé skalní město. Dnes to nemáme ani z poloviny tak daleko jako včera, takže tolik nespěcháme. Sice trochu bloudíme, ale nevadí. Na převis Zimní pohoda (či tak nějak) dorážíme ještě za světla a potkáváme zde Šemíka a Mikiho. Přidáváme ruku k dílu při dělání dřeva a vaříme čaj. Po setmění se pomalu scházíme. Tokajíto, pak za chvíli Peži, po nějaké době Vendulka. Celkem je nás devět, kolujou pochutiny, kecáme.
Přišli taky takoví týpci, kteří tvrdili, že převis měli obszenej, ale nás bylo víc. Jeden se vyptával odkud jsme (Karlovy Vary, Praha, Šumava, Plzeň, Brněnsko…). Výčet lokalit zhodnotil slovy: „To se určitě znáte z nějakého chatu, že jo… ?“
Náš huronský smích se po okolí rozléhal ještě hodně dlouho.
Peži dělá popcorn. Vezme trochu oleje, naleje ho do omláceného ešusu, zahřeje a přisype popcorn. Pak to utěsní, dá na oheň a hypnotizuje. Každou tak půlminutu to musí protřepat, aby popcorn popraskal. K tomu používá starou děravou rukavici, která ruku zas tak moc nechrání, takže u ohně předvádí spíš něco podobného habešským tancům. Popcorn chutnal.
Čekání na armagedon letos bylo veselý a málem jsme tu bláznivou minutu, kdy se jeden rok překulí do dalšího propásli. Takže zbejvalo zalomit si vzájemně palce a popřát si do Nového roku a jít pomalu spát.
Na Nový rok ráno z tmavých mraků pršelo. Kamarádi se chystají jít ještě na Děčínskej Sněžník, já musím domů už dnes. Loučím se, zalamuju palce. Kdoví kdy se s nima zas uvidím. Přes kopec do Dolního Žlebu na vlak to je jenom pár kilometrů, takže v roce 2005 někde na vandru
