Vandry v roce 2005
Vandr na Klokočky
Vylezli jsme z vlaku do vánice sibiřskejch parametrů a během pár chvil vypadáme jak sněhuláci. Oslepují nás sněhové vločky hnané větrem. Natěstí je to jenom přeháňka a výstup z Turnova ke hradu Valdtejn nás zahřeje. Míříme na Kavčiny. Je tam několik sklepů a díky tomu spaní v suchu. Indy sundal dvě-tři souky, take sice máme oheň, ale celej sklep je zakouřenej a běda.
Přes noc napadlo tak 20 cm praanu a ráno je nádherně slunečný. Bílá nádhera po oputění temné sluje bodá do očí. Po snídani táhnem dál. Hruboskalsko má plno pěknejch bělostnejch věí, občas fotíme a míříme přímo do Karlovic, kde dáváme oběd a pak směrem na Klokočky. Po cestě je plno krásnech výhledů, jsou vidět Trosky, ale taky Bezděz a Ralsko. Po cestě byly tuny zimní romantiky, která nás tak trochu zdrela, take na Klokočky doráíme se setměním. Sice se nedá fotit, ale aji tak romantiku skalního města vnímám kadým pórem. Indy nás vede na jeden skvělej jeskyňopřevis, kterej je zastrčenej v úzké průrvě, kam se dá dostat jenom po skalní římse, pod kterou se klebí hlubina. Na jedné straně průrvy je převis s ohnitěm, na druhé velká prostora s jemným pláovým pískem. Vitamín kř máme všude a ve vem. Spíme v jedné z komůrek, které vybíhají z hlavní prostory.
Ani jsme se nenadáli a máme neděli. Překotně balíme a hrneme do Turnova na vlak. Do Brna i Plzně je cesta dlouhá...
Podzimní Brdy
Každoročně když má Česká republika narozeniny a pracující lid je odměněn dnem volna vyrážím někam na vandr. Letos padla moje volba na Brdy.
Ve středu večer vystupuju v Příbrami a tragicky se domotávám do Orlova. Nenápadně přecházím hranice vojenského prostoru a mizím v temném lese. U prvního potoka v mlází pod hvězdnatou oblohou usínám.
Budím se brzo, rychle klohním čaj a jídlo. Jdu přes Klobouček. Pod skálou mě k zemi přimrazil štěkot jezevčíka. Zalízám za balvan a čekám, jestli bude následovat řev hajnýho. Následuje stříbrný cinkot karabin. Horolezci ssebou mají psa, pomalu je obcházím a prodírám se mlázím směrem k Obecnici. Když jsme rozhrnul poslední větve před jakousi mýtinou, s údivem jsem hleděl na svačící partičku dřevorubců. Šéf zařval „Stůj !!!“ a začal túrovat lakatoš. Obratem mizím ve křoví a utíkám co mi nohy stačí. V křovinách za sebou slyším pronásledovatele. Vyběhl jsem na paseku. Přeskakování pokácenejch stromů se dvěma chlapama za sebou a báglem na zádech je dobrej adrenalinovej sport. Na druhé straně paseky skáču do hustýho mlází a pronásledovatelé to vzdávají. Po kilometru se zastavuji a tak tak že nevychrchlávám plíce. Po zorientování nabírám kurz na Černou skálu. S největší opatrností přecházím silnici. Je vidět že je svátek. Courají se tu rodinky s dětma, projíždějí partičky cyklistů, občas projede auto.
Modřínový lesy se barví do žluta, ostře kontrastují s temnou zelení smčin, které zas přecházejí do sluncem projasněných bučin. Na plochém vrcholu mne překvapuje hojnost borůvek. Koncem října jsem se borůvkama ještě nenacpal, byly sice trochu oschlý, ale fantasticky sladký.
Z lesa jsem vyšel na dopadovku Stará Baština. Když jsem kdysi poprvé viděl forky z vojenských Brd, nechtěl jsem uvěřit, že by něco takovýho mohlo být u nás a tak pokaždé, když vyjdu na okraj brdské dopadovky žasnu. I na Baštinách je čím se kochat. Za mořem zlatavých trav se v dálce krčí hrad Valdek, březové lesy planou jasnou žlutí a přecházejí do temných smrkových lesů na úpatí Hřebenů.
Velmi blízko slyším další zaštěkání. Skáču po hlavě do březového mlází a maskuju se. Vyčkávám. Čekal jsem strašného lesů pána, nebo hrdinného pohraničníka se psem, ale vyklubala se z toho rodinka, která vyrazila se svým redrívrem na houby.
Je čas jít dál. Přímo přes dopadovku si netroufám, protože na protějším hřebeni jsou nějaký vojenský budovy, radši to beru směrem na koníček lesem.
Hromada chleba pod posedem nikoho nepřekvapí, ani divočáky ne. Jakou zvěř ale myslivci chtěli nalákat na hromadu shnilejch ananasů, banánů, pomerančů a mandarinek je mi dodnes záhadou. Pár poživatelnejch jablek a mrkví jsem zabavil za účelem doplnění vitamínů.
O kousek dál jsem potkal veverku. V zubech si nesla hříbek a jakmile mě spatřila, vyskákala na špičku menšího modřínu. S výrazem „sám mám málo“ hříbek začala pojídat a zlostně přitom mrskala zrzavým ocasem.
Procházím fantastickým bukovým lesem. V zapadajícím slunci vypadá jako by hořel. Den se naklání k večeru. Na vrcholu Koníčka se drápu na nádhernou křemencovou skalku a podepisuju se do vrcholové knihy. Přemýšlím kolik blesků schytá za bouřek kovové pouzdro.
V dálce se ozvaly výstřely a detonace výbuchů. Hmm, střelby. Původní plán na Valdek a Červenej potok přehodnocuju a snažím se z prostoru co nejrychleji zmizet.
Tma mě zastihla v Jincích. Spát chci na Haďárně a tak stoupám do svahů Plešivce. Od Litavky táhne zima, podzim holt postupuje. Po určitým bloudění nacházím lom ale žádnej kemp. Tichem podzimního lesa zahaleného tmou pronikají tóny kytary. Vydávám se po zvuku a nakonec nacházím partičku lidí u ohýnku. Představuju se a na uvítanou dostávám napít vína. Hovor prokládanej písničkami pěkně plyne a dostáváme se k tématu co kdo dělá, popř. studuje. Z partičky se vyklubala skupinka lidí z Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity, takže se chlubím úspěšně absolvovanou přírodovědou tamtéž.
„Jé, ty budeš určitě atomovej fyzik,“ rozplývala se jedna z budoucích filozofek. Uniká mi, jak na to přišla. S geologií jsem jí moc radosti neudělal.
Ráno bylo sice studený, ale zato nádherný. Celý údolí Litavky bylo zahalený mlhou, ze které se jako maják vynořoval jenom komín. Kopce a kopečky vojenských Brd se koupaly v ranním slunci a vypadaly jako kdyby vystupovaly z nadýchané vaty.
Studenti filozofie začali připravovat snídani. Na rozprostřenou celtu vyskládali nakrájené vánočky a mazali si je marmeládou a máslem. Vyjadřuji údiv. „Včera jsme už nesehnali chleba,“ dostává se mi vysvětlení.
Loučím se a odcházím směrem na Písek. Přiznám se bez mučení, že se na Brdech moc dobře nevyznám, tak se pokouším hledat různý kempy. Našel jsem akorát Woodhill a docela nedaleko rozkopaný naleziště trilobitů.
Trochu jsem se zamotal, takže zapadající slunce mi připravilo fantastickou podívanou na vrcholu Kuchyňky. Černej kříž mezi krvavejma bukama.
Ještě než padla úplná tma jsem stačil doběhnout na Old Dakotu, kde jsem potkal místní stálou osadu. Dobře jsme pokecali dlouho do noci, kolem ohně koloval čaj a pivo, byla pohoda a člověk zas nastřádal pár dobrech ohňohodin.
Ráno bylo už opravdu podzimně studený a můj spacák Polar (ve kterým je polární zima) mě jaksi nestíhal zahřát. Vstal jsem tedy jako první a rozdělal oheň. Zahřál mě až čaj. Nasbíral jsem ještě nějakou tu ohňohodinu a rozloučil. Mlžnýma podzimníma lesama jsem to pak stihnul nazdařbůh směrem na Dobříš.
Celou cestu jsem doufal, že mha a nízký mraky roztrhají a já pak ulovím ještě nějakou tu podzimní fotku, ale dočkal jsem se až dopoledne v Praze.
Na hlavní stranu
