Ráno nacházím ohniště a torzo laviček. O tom, že před čtyřma rokama se to motalo mnoho utrmácených a uchozených lidí svědčí krycí celofány polštářkových náplastí.
Vyrážím podél blatenského kanálu směrem k Božímu Daru. Blatenský kanál je velmi zajívavé a unikátní technické dílo, které má u nás obdobu jenom ve Slavkovském lese. Kanál přiváděl vodu z rašelinišť v okolí Božího Daru k cínovým dolům na úbočí Blatenského vrchu a zapříčinil jejich nebývalý rozkvět.
Od kanálu se odkláním a skrz lesy se vydávám na Špičák.
V bažinách kolem Špičáku jsem viděl datla, slyšel tetřeva (asi) a vyplašil stádečko divočáků. Na Špičák jsem si v duchu nostalgických vzpomínek taky vystoupil. Otvírá se odtud krásnej pohled na hluboká údolí a na Doupovky.
Vzpomínkám na Bloudění se nebráním ani když si dávám klobásu a čaj v hospůdce Koliba v Božím Daru. Tenkrát jsme všechen čaj co byl k mání vypili.
Vzal jsem to potom dál přes Klínovec (ta stará větná elektrárna dělá děsnej kravál) a zalehl kousek pod Meluzínou.
Nedělní ráno bylo syrové a větrné, po obloze se sice honila tmavá mračna, ale viditelnost byla dobrá. Vylezl jsem na Meluzínu a pokochal jsem dalekým rozhledem. Pohledem jsem laskal hřbety a hřbítky krušnohorské náhorní planiny, posílal větrné pozdravy sukům ostrých vyršků, které nad ní čněly a zálibně klouzal pohledem po lince obzoru. Dokonalá idyla, teda až na... ...Na ty kreténský větrný elektrárny, který postavili ekoteroristi kdesi u Měděnce a hejno jejich sester v Sasku. Takhle pomalu mizí tvář naší krajiny. Motající se bílý elektrárny v tmavé zeleni lesů působí fakt jako pěst na oko.
Navztekán sestupuju z Meluzíny do údolí, překonávám docela slušnej polom ve strašným krpálu a pak pomalu zcházím okolo potoka. Nacházím dva sruby. Jeden je v hodně velkým stádiu rozkladu, druhej docela nahnutej a oba jsou postavený blbě. Nacházím taky (asi) jelení kosti a plaším stádo laní.
Dneska mám ve Varech sraz s bludičkou Martou, tak docela spěchám do Stráže nad Ohří na stopa, ale dostihla mě zpráva, že se opozdí.
Ve Varech mám nějakou tu hodinku čas, takže postupně ochutnávám všechny prameny. Voda je teplá a silně mineralizovaná, dost slaná. Bude asi hodně zdravá, protože je hnusná.
Z Varů vyrážíme posledním vlakem do Bečova nad Teplou a míříme na Slavkovský les.
Být v pondělí ráno na vandru je docela nezvyk, kterej ale překonávám asi tak tři sekundy. Pohodovým tempem procházíme lesy a kopce a ochutnáváme prameny: nejlepší je přírodní vývěr minerálky Magnezia. studená, tak akorát proplyněná, hodně železitá, osvěžující. Dporučuju a nechápu co se s ní dělá když se stáčí. Ve flaškách je úplně jiná voda. Další pramen: Farská kyselka. Pod dřevěným altánem stoupají k hladině nádržky velké bubliny CO2. Nakláním se co nejníž nad hladinu a zkouším, jestli náhodou není koncentrace plynů smrtelná. To, že čtete tyhle řádky znamená že není. Voda je zde též výborná, i když oproti Magnezii poněkud zakalená. Mírně prší, a míjíme další pramen: Smraďoch. Velká mofeta produkuje údajně až 500 l CO2 za hodinu. V jezírku minerálky rostou bujné zelené řasy, ale to nebrání ochutnat. Řasy se z hrnku dají vybrat. Voda je silně proplyněná a taky dobrá.
Rozhodujeme se stavit na čaj a polívku v hospodě na Kladské a Marta vůbec nedovolila abych se zachoval jako správný gentleman a zapalatila útratu za oba.
Noc z pondělka na úterý byla hodně deštivá, ale úterní ráno nás zdravilo slunečními paprsky, které se prodraly skrz díry v mracích. Trochu neplánovaně jsme navštívili okraj rašeliniště na Lysině, pak se zorintovali, zasmáli se ledovým krupkám, které v krátké přeháňce spadly z nebe a nabrali směr Mariánské Lázně. Po cestě jsme našli pěknej pinkovej tah a jednu velkou dobývku nejspíš na cín (drobné šupinky zinnwalditu v křemeni).
V Mariánských lázních v cukrárně mi bylo dovoleno zachovat se jako gentleman, načež následovala cesta na nádraží. Po cestě jsem ochutnal ještě jeden místní pramen, ale voda tu je sice mírně proplyněná a studená, ale taky dost slaná. Na Magnezii to nemá.
Marta mi na rozloučenou zamávala z okna a odjela směrem na Karlovy Vary, vlak na Prahu odjížděl vzápětí. Byl to dobrej vandr a klidně mohl být aji delší. ¨
Před měsícem jsem tady potkal jednoho zasloužilýho trampa, kterej mezi obláčkama dýmu vyfukovanýho z fajfky vykládal takový ty všeobecný historie okolního kraje, až přišla řeč na hornictví v okolí. „Nahoře nad Stožcem,“ povídá, „se dějou divný věci.“ Poslouchám pozorně, divný věci bejvaj zajímavý. „Tuhle jsem tama šel a nestačil se divit. Někdo se tam hrabe v těch starejch šachtách, vybíraj tam kameny a všecko hlídaj sekuriťáci. Jezděj tam tatry, maj tam postavený buňky a záchody. Skoro to vypadá, že tam za války Němci něco schovali a někdo to teď přijel vyzvednout…“
Ráno se po jasně modrým nebi honily bílý mraky, a bylo tak akorát, ani horko, ani zima, příjemně. Opustil jsem Břízu a šel se první podívat na Diagonálku, jestli teda ještě stojí. Stojí, probírám se kempovkou a čtu lamentace na filmaře, kteří tady poblíž mají natáčet druhej díl Narnie.
Vydávám se rovnou do kopce a nahoře vidím obytný buňky a záchody. Sekuriťáci jsou někde zalezlí, venku ale stojí dvě terénní čtyřkolky. Opatrně jako Vinnetou se rozhlížím. Hromada vysbíraných kamenů, dál shrabaný listí a větvičky uložený ve velkoobjemových pytlech, mohutné nádrže na vodu a složité rozvody trubek. Za terénní vlnou si div nesedám na zadek: je tady jedinej bukovej les široko daleko, kterej není v rezervaci. Jeho velká část je ohrazená elektrickým plotem a uvnitř roste zelený kapradí. Žádnej štěchovickej poklad se tady nekoná. Procházím neuvěřitelnej pozemek a nestačím se divit. Filmaři odhrabali kamení, listí a větvičky a nahrnuli sem asi 20-30cm jílovité hlíny, do které napíchali plastový květináče, ve kterých roste kapradí a všechno se vydatně zalívá. Nechtě tady vznikl sice zajímavej, ale nepůvodní ekosystém. V kapradí žije opravdu hodně žabiček, který budou asi chráněný, jenže takovýhle kapraďorosty na suchejch a teplejch vrcholech Hřebenů nemají co dělat, něco takovýho bych čekal spíš někde v údolí.
Zbejvá zapřemýšlet co stane a co nám na Hřebenech zbyde až filmaři odtáhnou. Horší varianta je, že prostě sbalí fidlátka a nechají to být. Kapradí uschne, a plastový květináče budou v lese strašit dalších pár stovek let. Taky stojí za úvahu, co se stane s místním lesem. Přes navezenou jíloviotu hlínu se moc deště nevsákne, takže hrozí nebezpečí, že místní bukovej les jednoduše uschne.
Opravdu by mě zajímalo, kdo takový zvěrstvo povolil a nechápu, proč se toho nechytli ekoteroristi a nepřivazovali se tady ke stromům, nebo nelehali pod tatry, kterýma sem naváželi hlínu. Nezbývá než doufat, že filmaři terén uvedou do původního stavu a hlínu odhrabou, i když naděje umírá poslední.
