Vandry v roce 2008

Svaté Brdy

Od vandru na Brdy v půlce ledna nazývám Vojenský Brdy jako Svatý.
Kopce tehdy měly přízračnou atmosféru. V sobotu ráno jsme se vzbudili kdesi v údolí poblíž Obecnice a vystoupali na dopadovku Stará Baština, alias Brda.
Mlha se zrovna začala rozestupovat, odhalila nám linii Hřebenů, mezi zbytky sněhu se zvedaly fantaskně ojíněné trávy, vřes a kapradí. Holé větvičky bříz si povídaly s vánkem a jezírka byla zamrzlá mléčným ledem. Slunce svítilo přes stříbřitý závoj řiďoučkých mlh, které se nechtěly rozplynout a díky jinovatce mělo všechno kovový třpyt.

Svatá země, svaté Brdy.


Víc fotek najdete zde:

Začátek ledna na Brdech

Cesta za pramenem živé vody

Když jsem si před nějakou dobou koupil příslušné mapy KČT, mé oko libě spočinulo na rozlehlé oblasti zvané VVP Hradiště, kterou nehyzdila žádná značená cesta. Nedaleko přibližného středu vojenského prostoru se v mapě modrá symbol hrníčku: minerální pramen. A když je tak daleko od lidí, určitě to bude minimálně živá voda.
Pramen jsme zkoušeli hledat v létě s Martou a Janošem, ale skončili jsme několik kilometrů mimo, ztraceni ve dvoumetrových kopřivách a trnité buši. Poslyšte tedy vyprávění o ne zrovna povedeném vandru, který jsem odšlápl letos v zimě:

Začíná to dobře: plecháček s horkou karlovarskou vodou příjemně hřeje do tlapek. Zřídlo na kolonádě mám jenom pro sebe, protože lázeňské hosty spolehlivě odradí můj zjev, bágl a mačeta. Krom toho i omlácený plecháček dává najevo, že nepatřím k běžné lázeňské populaci.
Mám víc jak hodinu čas, než mi jede autobus dál, tak jsem dal vědět Martě a Janošovi kde a kdy se vyskytnu. Na vandr bohužel z mnoha závažných důvodů nemůžou, tak aspoň chvilku pokecáme.
Autobus mě vyhodil na zastávce kdesi v lese u šumící Ohře. Mapa, azimut, čelovka a už se sápu do prvního kopce. Než jsem ho ale vysápal, tak se mi podařilo zabloudit. Čedič je totiž tak trochu magnetickej a střelka buzoly často neukazuje úplně přesně. Orientuju se podle hvězd a výrazných prvků krajiny jako jsou větrné elektrárny a větší kopce. Když jsem se takhle snažil vyznat v souhvězdích, která občas zahalovaly mraky, málem jsem se přerazil o zákeřný drát ohradníku. Naštěstí nebyl pod proudem. Přede mnou se ve tmě na menším návrší pnuly jakési ruiny. Vypadalo to jako v hororu. Zřícenina kostela, temná, zamračená obloha, mrtvé otvory gotických oken, zřícenina fary. S větvemi prastarých stromů si pohrával jenom vítr. Noc prořízlo psí zavytí a vzápětí druhé. Málem jsem si sedl na zadek. Z druhé strany kopce byl kravín a podle hlasu ho hlídaly dvě pořádný bestie.
Radši rychle mizím přes pastviny do tmy. V údolích, která obklopují náhorní planninu po které kráčím svítí světla jako perly navlečené na neviditelné šňůře, jenom přede mnou nad krajem kraluje temnota.
Na okraji pastviny se prodírám křovím a ozývá se nepříjemný trhavo-páravý zvuk. Právě se mi do ledabyle sbaleného ponča podařilo vytvořit spoustu krásných děr, díky kterým bude dozajista dobře prodyšné. Chvíli kleju a nadávám na trnitou buš a prodírám se dál. Trnitá buš moje nadávky evidentně slyšela a jen tak se nenechá. Ozvalo se švihnutí a veškeré moje smysly zaplavila ostrá bolest, která měla ohnisko v mém levém oku. Bolestí jsem se neudržel na nohou a svalil se do trní. V celé hlavě mi tepe neuvěřitelná bolest, sotva dýchám. Jakmile mi trochu odlehlo, velmi opatrně si ohmatávám oko. Sláva, nevyteklo. Vážu si kolem hlavy šálu, protože oko slzí a sebemenší vánek bolí. Musím vypadat jak Žižka a motám se po loučce. Zhasíná mi čelovka. „Ještě, že je skoro úplněk a je celkem dobře vidět,“ říkám si v duchu, abych si o pár kroků dál málem rozbil hubu na plátu ledu, který m měsíčním svitu vidět nebyl. Pomalu se sbírám, a říkám si, že už toho bylo docela dost a mohl bych zalehnout, což realizuju v nejbližším lese. Potmě sbírám dřevo na oheň. Že občas zvednu větvičku s trnama mě už moc nevzrušuje. Oko bolí víc.
Vařím čaj a večeři, ale nějak nemůžu najít špek. Asi zůstal u toho plátu ledu, kde jsem se efektně odporoučel k zemi. Jenom ohřívám fazole, rychle je do sebe hážu a rozdělávám si spaní. Zvláštní péči věnuju tomu, abych vysbíral všechny trnité větvičky a rozdělávám karimatku, kterou pro jistotu podkládám kongem a alumatkou. Usnul jsem rychle. Asi za hodinu mě budí zima odspod. Nadávám na trnitou buš a dofukuju skoro práznou samonafukovačku. Za hodinu znova. Odkuluju se, nafukuju „samovyfukovačku“ a znovu usínám, dokud mě znovu nevzbudí zima odspod. A takhle celou noc, několikrát dokola.
Moc jsem se nevyspal a za svítání počítám škody: oko sice bolí, ale zřejmě na něho sice blbě, ale přece vidím. V ponču zeje několik příčných děr a vypadá, jako by si s ním pohrála hodně velká kočka. Pod karimatkou žádný trny nejsou, takže tuto noc jsem do ní asi díru neudělal a špek je nenávratně ztracenej.
Následuje rychlá snídaně a rychlý balení.

Ráno je jak malovaný: tolik azuritu snad nemůže na světě existovat. Rychle to beru do hloubi prostoru, sice musím jednou uskakovat před terénní toytou lesního závodu, ale chlápkovi se do zimy evidentně moc nechce, takže jenom mává rukou a nechává mě žít.
Pro jistotu zahýbám do trnité buše a dávám pozor na oči. Pár konzultací s mapou, pár kilometrů, první sněhová přeháňka a mám ho: pramen živé vody. Kamenná studánka s rezavou vodou, ve které rostou takový ty typický řasy, co jsem nikde jinde neviděl. Voda je mírně uhličitá, slušně železitá a strašně studená. Je poznat, že minerální pramen se ředí s prostou recentní vodou v náplavech. Musí být ale silný, protože hladina o poznání výš, než potok, co teče hned vedle.
Dávám si vítěznej hrnek na zdraví a táhnu radši dál; na mapě je o kousek dál nakreslená skála, kterou bez problémů nacházím. Menší mrazový srub jakejchsi vulkanitů: je to černý, ale jako čedič se to nerozpadá, takže bez výbrusu můžu jenom hádat: nefelinit ? fonolit ? sodalitický leucitit ?
Sněhové přeháňky houstnou a nabývají na intenzitě, ve větru mě bolí oko a hlava. V jednom bunkru si dělám oheň a vařím čaj + něco k snědku. Chmurně přemýšlím: oko bolí, mrzne, sněží, karimatka uchází; asi se moc nevyspím. Což takhle zajet k Martě ? Napadá mě. Rychle konzultuju s mapou, do Kyselky a na vlak slabejch deset kiláčků, světla je dost, po cestě můžu ochutnat další minerálku.
Abych se zahřál, tak jsem do toho šlápnul, okolo fabriky na stáčení korunní kyselky hledám v mapě kreslenej pramen. Samozřejmě je někde úplně jinde.
Oživuju utržené sluchátko a dávám vědět Martě: budou s Janošem moc rádi když poněkud nečekaně přijedu.
Vary byly jako sen: vana horké vody, úžasná večeře a po ní dlouhé promítání fotek. Usínal jsem s dobrým pocitem, že jsem našel dvě místa, která nás v létě odmítla a našel pramen živé vody, kterej jsem si vysnil.


Víc fotek najdete zde:

Začátek února v Doupovských horách

Znovu Svatý Brdy

Na Svatý Brdy začínám mít úchylku: letos jedu počtvrté. Kdesi u Padrtí ekoteroristická parta obsadila kótu 718, kde možná bude stát, nebo taky ne. Nechybí mezi nima proslavený ekoterorista Dudlík - osoba, kterou možná znáte z blokád Temelína, hrdinného obsazení komína v elektrárně Prunéřov (z něhož už méně hrdinně slezli když začlo foukat) a pověšení se na Nuselák, když Greenpeace protestovali proti bohovévědíčemu.

Prodloužený květnový víkend, na Svatý Brdy to beru mírnou oklikou přes Kozí hory. Páteční podvečer mi dává skvělou možnost vychutnat si studenou koupel v rašelině, když jsem zabloudil na svahu Toku. Camp s ohništěm jsem ale nakonec našel, dobře se usušil a vyspal.

Toulám se nahodile po Toku, a vychutnávám fantastickou viditelnost: na jedné straně kdesi za temnými Hřebeny se rozlejzá šedá plíseň pražských sídlišť, na druhé straně obzor uzavírají táhlé hřebeny šumavského pohraničního hvozdu. Trochu bokem se páří z chladících věží Temelína a Vysočina se vlní až kamsi k východnímu obzoru. Myslím, že byl slabě vidět i Bezděz, leč nejsu si zcela jist.

Od Toku to beru rovnou na jih, pomalu se dává do deště, který houstne až nakonec leje. Protejkají mi jak boty, tak pončo - to teda nejen dírama. Páteční večer a noc jsem strávil na Líchách, abych se v sobotu vydal na Kočku. Pohled na Padrtě je odtud fantastickej: V mělké pánvi se třpytí protáhlý rybník, všude kolem lesy. Na druhé straně se nad rybníkem zvedají kopce a je poznat, že západním svahem spadají hodně dolů: za nima je vidět až Šumava.

Viděl jsem orla. Lovit. Nádhernej zážitek. Mírně bloudím v bažinách kolem rybníků, přecházím hráz a chytám směr kóta. Nevím, jestli Greenpísáci nejsou obklíčení, tak se křovím kradu tiše jako indián a dávám sakra pozor, abych nešlápl na větvičku.
Obklíčení nejsou. Na kótě panuje čilej ruch. Staví se tady jakási konstrukce (prý most porozumění či-co), aktivistky agilně agitují v neprospěch radaru lidem na sobotním výletě, kteří jsou cca z 99,3% proti radaru. Trochu jsem zkazil průměr, ale za můj názor mě nikdo nezmlátil, čehož si cením. Kótě věvodí mohutný solární panel, který nabíjí notebooky a mobily. Další aktivista agilně agituje o tom, že na Kótě používají jenom ekologickou energii (chacha) a opodál za křovím přede agregát. Dudlík na stromě nevisí, jenom u agregátu (prý na řepkový olej) cosi tesá do notebooku. Hlady prý netrpí, vlastních zdrojů mají dost a návštěvy z okolních vsí sem nosí potraviny. bábovky, buchty, dnes igelitku buřtů, což vegani, kteří si zde ani nemohou rozdělat oheň jistě ocení.
Celej den mírně pomáhám rolovat a rozvinovat plachty s údernými hesly, nosím vodu a tak podobně. Večer se sedí ve stanu a kecá, ekoterorista Dudlík nabíjí pomocí mlýnku na ruční pohon mobil, ale daří se mu ho zcela vybít. Ke spánku se ukládám za vývratem ve křoví asi 100m od tábora ekoteroristů.

Ráno slyším kroky v šustím listí a posléze velice korektní hlas: "Byl byste tak laskav a předloži nám nějaký doklad totožnosti ?" Voejská policie si mě našla. S mručením odevzdávám občanku, balím a jdu se nasnídat.
Snažím se vyzpovídat greenpísáky, kdo mě prásknul, když tu si mě vojenská policie vyvolává ze stanu znova:
"Potřebovali bychom vědět adresu vašeho zaměstnavatele..."
"Hmm, aha, a mohl bych se poradit se svým právníkem ?" Ptám se. Policajti na sebe mírně zmateně koukli a prý že ano. Zaplul jsem tedy zpátky do stanu, od snídaně vytáhl uneveného a poněkud vláčného Dudlíka a předvedl ho policajtům, kteří se tvářili hodně zděšeně. Dudlík ovšem nezklamal, se zavřenýma očima příslušníkům ocitoval kupu paragrafů a přesvědčil je, ze občanku opsanou mají a nic dalšího nemají nárok.

Svůj pobyt na kótě jsem neprotahoval, i když bych prý byl vítán mohl zůstat dýl a kolem poledního vyrazil a autobus směr Praha.

P.S.:
Nejlepší návštěvníci kóty byla jakási skupinka křesťanů, kteří se vyjádřili ve smyslu: "Strašně se nám líbí jakou kampaň vedete proti radaru a máte naši plnou podporu. Můžete udělat i něco podobného vůči potratům a homosexuálům ?"

Fotky zde:

Na Brdy s C.K. Greenpeace

Na hlavní stranu